SAN FRANCISCO: SETKÁNÍ S LAWRENCEM FERLINGHETTIM.

Milena Oda

Na cestě rájem s Bítníky a setkání s Lawrencem Ferlinghettim 

Vydala jsem se na svoji CESTU, inspirovaná americkými spisovateli, básníky, hlavně Jackem Kerouacem. Má Cesta, jak jsem již psala začala v New Yorku a cílem bylo San Francisco, Kalifornie, jako pro všechny bítníky. O Cestě ještě někdy víc napíši...

V San Franciscu jsem pár týdnů, ale už jsem se seznámila s mnoha tamími básníky, autory, měla čtení a pak se mi poštěstilo setkat se s jedním, jež byl hlavním iniciátorem lidí na cestě – bítníků – s Lawrencem Ferlinghettim. Nakladatelem, básníkem, malířem. 

Na setkání jsem se připravovala den před tím, ale v podstatě jsem už několik let připravená na takový rozhovor... Karel Srp z Radia Hortus v Praze mě inspiraoval, abych pana Ferlighettiho v San Franciscu vyhledala a oslovila... A protože v USA není nic nemožné, tak jsem kontaktovala manažera pana Ferlinghettiho, jehož telefonní číslo jsem dostala od zaměstanců knihkupectví City Lights. 

Manažer byl velmi vstřícný s takovou otevřeností se setkávám často v USA, i když se jedná o „famous personalities“. Lidé i přes svoji slávu jsou otevření k dialogu, alespoň se mnou vždycky.

Nakonec jsem se k panu Ferlinghettimu dostala osobně na Mezinárodním festivalu poezie v San Franciscu. Pan Ferlinghetti o mě už věděl, a kývl na setkání. Setkání bylo v dnes již legendárním Café Trieste nedaleko Ferlinghettim 1953 založeným knihkupectvím dnes legendárním City Lights Bookstore ve čtvrti North Beach. Jedna z mých nejoblíbenějších čtvrtí. Před setkáním jsem byla dost nervózní, panu Ferlinghettimu je 93 let!! Je ale stále svěží, kritický, ale občas si už mu paměť vynechává. Přes padesát let už vypráví o Beat Generation, při jeíž zrodu on stál. Otázka, zda bude ochoten ještě jednou a zas vyprávět o autorech, které mě zajímají a které znal osobně? „Bítníci“ - tak se začala nazývat celá generace kolem 60-70 let – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Boroughs, Gary Snyder aj. pro mě hodně znamenají. 

Hlavně Kerouac a Ginsberg. Jako Kerouac jsem se vydala na cestu, ale zcela jinak... ne na drogách, ale bez peněz, bez jistoty a zcela na vlastní pěst! A Ginsberga jsem zažila dvakrát a jeho syrová, čistá, prožitá poezie na mě silně zapůsobila, chtěla jsem se tehdy ve 21 letech vydat do USA. Leč kontinent se mi zdál být příliš moc daleko, a hlavně jsem nečetla ještě „Na cestě“.

Věděla jsem, kde s otázkama začít, ale respekt k věku a k práci pana Ferlinghettiho vyvolával ve mně obavy, jaký rozhovor asi bude? Nakolik se ho ptát na souvislosti, o kterých se už tolik napsalo, o kterých on sám už tolik řekl... přečetla jsem si řadu rozhovorů s ním, a vždy jsem žasla nad jeho stále krtickým pohledem na americkou společnost a na autory. „Spisovatel dostane ocenění od Akademie, institucí, dostane stipendium, má čas psát, má svobodu slova, ale tu v USA už dlouho nikdo nevyužívá, takoví lidi jako státem podporovaní spisovatelé a básníci mlčí – nikdo neprotestuje!!“ Což je pravda, takový pocit v USA mám, proto jsem se s tímto jeho výrokem zcela identifikovala... neboť zcela souzněl s naším Manifestem protestu básníků „People, Writers, Poets – dont sleep, speak up!!“ - „Lidé básníci, spisovatelé nespěte – mluvte!!“, který jsem napsala s Topalantem právě v San Franciscu, tedy atmosféra města je stále inspirativní, alespoň pro mě revoluční.

Pan Ferlinghetti přišel do Café Trieste přesně. Ja už jsem na něj čekala, a najednou jsem měla pocit, že tohle bude neobvyklé setkání, a hlavně zcela netypický rozhovor. Pan Ferlighetti vyzařuje stále energii i přes svůj vysoký věk velmi bystrého člověka... sedl si ke mně s kafem, a zeptal se: „ A pro koho to vlastně píšete?“ Ja měla připravený audiorecorder...“Pro Radio Hortus, pamatujete si na Vaše čtení tehdá v Praze, na pana Srpa...moc Vás pozdravuje!“ Pane Ferlinghetti se pousmál a úsměv mu zůstal na tváři po celou dobu. - Než jsem se nadechla s první otázkou už se mě ptal... „A co děláte Vy?“ „Jsem autorka, píši ve velké míře německy, prózu, poezii, eseje... ale i česky a anglicky.“ „A jste tedy Češka?“ „Jsem, ale žiji už několi let v Berlíně!“ „Vzpomínám rád na Čechy... A máte tady něco s sebou anglicky?“ Měla jsem, dala jsem mu Manifest, básně a prózu. 

A tak to šlo dál vlastně všechny otázky byly od něho spíš směřovány na mě... až už jsem z toho byla nervózní, že se vlastně žádné interview s ním nekoná, spíš se mnou... no tak trochu se ukazuje jeho krev nakladatele, měl zájem o texty, o autora, o jeho smýšlení...ptal se. Ale pak už jsem se pustila do hlavní otázky trochu ze široka: „Řekněte mi něco o Beat Generation!“ A on na to: „A co je Beat Generation?“ Hm. A on na to: „Když jsem byl v Paříži, tak jsem náhodou potkal Sartra, ale nebyl jsem si jistý... a tak jsem k němu šel a zeptal se ho: „Vy jste Sartre?“ A on na to: Sartre doesn´t exist... Sartre neexistuje.“ To je tak vtipné, jako jeho odpověď... Jeho otázku, co je Beat Generation, považovala ze něco podobného! V jeho očích realita té doby byla normální... nebo spíš něco, co se zažívá, když se rodí něco, jehož otci a matkou jsme a nesledujeme hloubku a dopad toho, co děláme, prostě „to“ děláme... Tak jsem zase byla v rozpacích... „Myslíte pro mě?“, začala jsem chápat otázku... A to jsem mu řekla, že jsem během svých studentských let na univerzitě v Olomouci a v Praze zažila Allen Ginsberga, což na mě mělo velký vliv, jako „svobodný hlas z Ameriky“, kam už jsem tehdá chtěla jet... a pak později mě definitivně ohromila kniha „On the road“ – Na cestě od Jacka Kerouaca... A hlavně jsem mu řekla, jak to vnímám dneska, že vlastně díky jemu mohlo vzniknout hnutí Bítníků, protože, když se pro autora, natož pak i pro skupinku spřátelených autorů najde nakladatel, který ještě má knihkupectví, tak má autor, básník vyhráno! Má základnu, má dům! Má svého podporovatele, otce, bratra v jednom!! A víc už snad ani autor neprotřebuje, - jen psát dobře! A ti hlavní propagonisté dobře psali... Allena Ginsberga, Howl, báseň, kterou si pamatuji, jak recitoval, byla tehdy 1955, přečtena jím v San Franciscu považovaná za obscéní, byla zakázana, a poslána k soudu, ze všeho ho Ferlinghetti dostal, a následně už vydaná kniha sbírka básní „Howl“ už nebyla považovaná ve svobodné Americe za obscéní... Jde o dost provokativní a kritickou sbírku vůči americké společnosti. Ptala jsem se ho, proč si vybral Ginsberga, a riskoval s vydáním knihy... řekl, že nikdy nikoho tak spontáního a přímého nezažil a že ho hned považoval za vyjímečného vedle více méně stále stejných autorů, které znal v San Franciscu. Gisberg pak do San Francisca přinesl další autory např. Kerouaca. I díky Ginsbergovu nadchnutí pro Buddhismus začal Ferlinghetti vydávat velmi laciné, tedy pro všechny velmi dostupné paperbackové knížečky o Buddhismu, jež se staly „náboženstvím“ psychedelické beat generation. Mimojiné dodnes je tráva v Kalifornii povolena. Vůbec Ferlinghetti začal jako jeden z prvních vydávat velmi levně paperbacky. L.F. se pousmál, když jsem mu řekla, že jeho roli považuji za stěžejní... chvíli jsme se pak bavili francouzsky, narodil se ve Francii.

A pak přišel Jack Hirschman, básník, překladatel, jež přebírá aktivně „revoluční“ atmosféru San Francisca... je jedním ze zakladatelů Revolutionary Poets Brigade – Revoluční brigáda básníků, kam jsem byla pozvána a rozhovor se začal stáčet do neurčitosti... Udělala jsem krátké video, němý dokument o Ferlinghettim, do mé sbírky na youtube... rozloučili jsme se neformálně, jako bychom se měli ještě jednou setkat. „A nezapomeňte mi poslat Váš anglický úryvek z románu.“ A když jsem mu dávala svoji kartu: „Zde je moje vizitka“, řekla jsem a on mi dal mlčky svoji: kde bylo napsáno: My card. - Občas nemusíme vůbec mluvit, stačí jen psát a vědět co!! 

A pak CESTA pokračovala dál. Večer jsem se s přáteli setkala v San Franciscu, kteří věděli o mém setkání s Ferlinghettim a sami mi nabídli, zda chci vidět film „Magic bus“ s Neilem Kassadym a Kenem Keseym, autentickém portrétu „Cesty“ bez Jacka Kerouaca, pro nějž byl Neil Kassady velkou múzou. Ken Kesey je autorem románu: Přelet nad kukačím hnízdem. Dlouhou dobu byl Kesey probantem výzkumu působení LSD.- Jen o něm bych mohla napsat další článek. Film je vyjímečným dokumentem o té době, nic není hrané, vše je filmované za jízdy autobusem ze San Francisca do New Yorku a zpět, za jízdy na drogách – všichni brali drogy, LSD a manželé už nebyli manželi, neboť všichni spali se všemi, tak jak to známe z knih bítníků...

Další den... a má Cesta nekončila... pokračovala mimo San Francisco. Kamarádka mě vzala s sebou na výlet do Bolinas, kde se zastavil čas, do kolonie hipíků, excentriků, vyděděnců, kteří nesouhlasí s klasickým americkým způsobem života. Vesnička z 900 obyvateli, kam se dnes dostanou jen znalci a místní, protože s tamních nikdo nechce žádné turisty, a strhávají cedule, jež vedou k místu, kde ještě žíjí bitníci... asi hodinu od San Francisca. Bez kamarádky Leiy bych se tam tedy asi nikdy nedostala... kolonie leží přímo na pobřeží Atlantiku. Když jsme tam vjížděly, lehce jsem vydechla úžasem, tak tohle je ráj... a byl. Přijely jsme k její kamarádce. Podle vzhledu jsem pochopila, že tato žena – M., žila „Road – Beat – Generation“... už tak to nějak poznám. A Leia hned na ni: „Tohle je Milena, spisovatelka z Prahy a Berlína. Milena včera dělala rozhovor s Ferlinghettim. Znáš ho, ty jsi takova intelektuálka?!“ A M.: „No samozřejmě, s Ferlinghetti, Ginsbergem, Snyderem a dalšími jsem jela autobusem přes Kalifornii, zastavili u Henryho Millera, v Big Sur atd.!“ No né... to už jsem žasla! Začala jsem být jak na psychedelické droze, šťastná, jak se souvislosti s moji cestou propojují... Začala mi vyprávět, že byla milenka Garyho Snydera, který s ní chtěl žít, a ona se pak rozhodla pro narkomana, sama brala LSD a psychedelické drogy a dodnes toho lituje, že se nerozhodla pro Gary Snydera. Její život se pak skutečně stáčel kolem drog a dodnes jsou její děti tím postižené, oba jsou alkoholici, nevyrovnaní a ztracení lidé. Žila i v New Yorku, zažila, když „Magic bus“ s Neil Kassadym a Kenem Keseym a plno dalšími dorazil do NYC, jak se všichni vítali, seznamovali... ale nechtěla jet s nima zpět do SF, protože všichni brali speed a ona spíš jen psychedelické drogy, jež měly to působení, že zcela nudný americký život pozdvihovaly do neskutečně krásných barevných sfér... to nakonec ovlivnilo i módu a umělce, jež začali používat barvy. M. byla jednou z organizátorů „Summer of Love“ v San Franciscu, poznala všechny s beat generation. Byla jsem unesena a zároveň i šokována přímým vyprávěním M. Chtěla vyprávět dál, ale Leia už chtěla jet... Dnes už je M. vyléčená z drog, je profesorkou na college u Big Sur. „Měla bys příště tady s námi v Bolinas pobýt, žije tu i syn Ferlinghettiho... je tu nádherně.“ „Ano ráj“, smála se Leia a byla ráda, že mě sem vzala, pak jsme koupily čerstvou zeleninu bez chemikálii, pro níž Leia sem jezdí ze San Francisca, nikomu jsme neplatily, tam nikdo peníze nevybírá, lidi kupují a sami dají peníze do kasičky a napíši, kolik si koupili... Ano ráj... na Cestě. Tak tohle je část z mé CESTY RÁJEM.

LOS ANGELES: THE POETRY LIVES ALSO in L.A.!

 

Here I am with Jack Keruoac. 

My Slogan: The life of a writer must be a passion and fun.

Back to Los Angeles! 

My goal was to discover Los Angeles from ist cultural side!! And I understood that immediatly, if you want to discover this side, you must go under the surface of the Hollywood planet.... dig deep and you will discover some treasures, as I did.

I was fortunate and invited to some readings. 

That I was reading so many times is just a proof of the evidence that the poetry lives also in such a megacity like Los Angeles, that is determined by Hollywood, movie industry and other big Business of the world´s Format.

During three weeks I could read my poetry, written in English. From my novel written in German, but now being translated into English and our "Poets Protest Manifesto" and our "Peace Manifesto". All you can see and read here, see the links-.

I hope you feel inspired while reading it & watching it.

Or our "Poets Protest Manifesto":

aswell the 

"Peace Manifesto": 

"My name is Milena Oda. I am a writer. I am not happy abou the risky situation, the dangers we share now in the world. I call all people all over the world, people in Israel, in Palestina, in Iran. Love the peace we have, we share! Love our planet, love the universe who created us, to whom we are...thankful we are still alive, and that we live. Love yourself! - The wars wre real signs of our end. Real dangers of the nuclear power. The Angel of the dead spread his wings over these places. Keep power of the love in your hearts, not the nuclear power, forget the hate, forget the weapons! We dont want any apocalypse now! We want to live without the nuclear plants, nuclear weapons and hate! Please love the peace! Create the love and create the magic, the beauty of the magic, think about it! Make it happen: Less weapons, more kisses!"

http://www.youtube.com/watch?v=NO-FJYKcWRg&feature=plcp.

You can read & see it also here on my

EuropeBlog: http://www.MilenaOda.wordpress.com. 

Here you can listen to one of my poems I was reading there: "Berlin, Ocean": http://www.youtube.com/watch?v=Q_-ittBqk5c&feature=plcp, 

One poem "HIDDEN" is published in the December Issue of THE GRAWN - Gallery Row Art Walk News, it is a cool independet Art-Newspaper, it is my first newspaper I hold in my hands (next to LATimes) when I first arrived to L.A. Here is the link, the last page is for poetry:  http://thegrawn.com/files/decemberfinal3.pdf
I liked it, and the destiny wanted that I publish in that newspaper, I appreciate. You can find it verywhere, in the galleries in Downtown of L.A. in Art District. 

Here is the poem Hidden as a video:  


 I was invited and I discovered such an amazing cultural place like: Beyond Baroque in Venice Beach. This is an exceptional place for poets, writers, actors, started in the 60s with the literary magazine with the name Beyond Baroque, and then they moved in this house 1979, which was a former city hall, and the poetry and literature with the all poets of the Beat Generation found their place where to present their work.

The place is dedicated to Literature and Poetry, to the BEAT GENERATION. One of the greatest dedications is to Allen Ginsberg.  And Jack Kerouac. Here are some photos from Jiri Stivin as Allen Ginsberg was in the Czechoslowakia, he was named: KING OF MAJALES. King of freedom...  Allen Ginsberg loved Czechoslowakia (I think), and he came back when I was just student, so I had the luck to meet him twice reading his poem HOWL in from of us Students... and other poems... He made on me such a big impression, that I started to read more American Literature, the Beat Generation, there started my love to America:::::   I read here twice... I am sure I will read here again and again. Here I liked Ellyn Maybe Poetry Show, The Ellyn Maybe Band performs as well as improvises behind open readers, 5 minute limit and other Open-Mike reading.

Further I was invited by Elena Secota in Santa Monica in Rapp Saloon, also a historical place, a former townhall from the begin of the 20th century. Elena makes a pleasant evening, she invites Young & Old poets, Young & Old musician to delight the sense of the listeners. She makes it with passion for the poetry. Just because she loves to do it. Every third week she makes it happen for 10-20 people who come a cultural and sensual night!

And absolute amazing was a discovery of the The Last Bookstore,  I would say this is one of the most beautiful bookstores I have even seen. Maybe in the world! This is a must to see, in Downtown of L.A. A Show hosts MikeThePoet Sonksen.  Here: Poet Sean Hill, me, Poets Antonieta Vilamill and Mark from the Revolutionary Poets Brigade.  

On saturday, 24th of Nov. I was invited by the Poet Teresa Mei Chuc, who I really appreciate to read in the Central Library in Pasadena, city in Los Angeles County, from my novel in German: "Nennen Sie mich Diener", in English translated by Steph Morris, the excerpt of this novel: "Please Call Me Servant" you can read here, at the International Writer´s Program of the Iowa Unviersity:

http://iwp.uiowa.edu/writers/oda-onetti-milena
 Here: Me, Teresa Mei Chuc, Elizabeta Betinski, and Margaret Medina! Poetry, novel, memoir and a play! ♥

Last but not at least is The Leimert Park, the former Black Ghetto with this cultural place, I was there with my friend, - Poet-Performer Sean Hill.    

And how was in San Francisco, another my favorite cities in California, in the USA, you can read and see videos on youtube or here. I met there great poets, like Jack Hirschman oder Larence Ferlinghetti, some from the Revolutionary Poets Brigade... 

About my other travels, meetings, encounters like in San Francisco with the legendary publisher and poet Lawrence Ferlinghetti, in the The City Lights Bookstore you can read and see videos here: http://milenaoda.blogspot.com/2012/08/san-francisco-meeting-lawrence.html

More videos, more stories, poetry, film and views you can see on my Channel, full of poetry, Shorts, and travel messages: 

http://www.youtube.com/user/milenaoda

NA CESTĚ AMERIKOU - Z NYC DO SAN FRANCISCA

MILENA ODA, já na cestě.

ON MY WAY: OD NEW YORKU CITY  DO SAN FRANCISCA - AMERIKOU!

Je to úžasné se sem dostat po velké cestě jako třeba první bítník, spisovatel Jack Kerouac přes USA.

Tuhle cestu jsem podnikla už podruhé...z New Yorku přes celý americký kontinent na cestě!!Trochu už Ameriku – USA znám. Zemi a lidi mám ráda, a nelze je definovat jednou větou ani popsat jedním článkem. Abych mohla poznat co nejvíc z její rozmanitosti vydala jsem se na cestu, občas sama, ale často vždy s někým... tak jak to na cestě bývá...! Z Evropy, z Berlína... do New Yorku. Z východního pobřeží na západní všemi dopravními prostředky a možnostmi přesunu! Z New Yorku na motorce s Topolantem přes Pennsylvanii, Pittsburgh do Ohia, do města Columbus, truckem po Ohiu, greyhoundem do Chicaga  z Chicaga do Iowy, do Iowa City, kde jsem zůstala 3 měsíce na renomované residenci "International Writing Program" (IWP) jako německá autorka, přednášela, učila, četla, psala, a potkala Amish people, kteří mluví německy a nepouživají žádnou moderní techniku  -a pak z Iowy city do Chicaga letadlem, riskantní jízda autem přes „craigslist.com“ z Denveru přes Salt Lake City v Utahu, Idaho, nádhernou Montanu, Washingtonu do Seatlu a už je vidět trochu Kanady! 
ZDE LINKY z IDNES, kde jsem publikovala v roce 2010 o sve prvni ceste po USA: 
http://zpravy.idnes.cz/spisovatelka-milena-oda-jak-jsem-v-americe-potkavala-ceske-duchy-p8d-/kavarna.aspx?c=A101108_094631_kavarna_chu
Ne stále po USA autem ze Seatlu přes inspirující Oregon a Portland a konečně podél oceánu 
v Kalifornii  až do San Diega, tramvají ze San Diega do mexické Tijuany – do děsivého města na hranicích dvou absolutně protikladných států, kde mně na cestě zpět poslali zase do Mexika, protože neznali Českou republiku, jen Československo... a mysleli, že Česká republika je „fikce“, jakoby snad tušili, že jsem autorka fikce!! Že mi lidé čtou myšlenky, se mi v USA stává velmi často... 

Hranice Mexika z USA jsou skutečně děsuplné, odvážila jsem se tam jet tramvají sama, a byla jsem ráda, že jsem přežila...i-legálně se Mexičané snaží v několikahodinové frontě dostat do USA všemi prostředky... Já se do USA, jako domů, nakonec dostala a pak konečně zase vlakem ze San Diega do Los Angeles, tramvají z Long Beach http://youtu.be/1prcjlf6yKg to Los Angeles, výlet autem na oběd (200km) podél Pacifiku z Los Angeles do Santa Barbary, kde jsem se seznámila s dcerou Jana Třísky, seděly jsme vedele sebe u stolů... taxikem po Hollywoodu, autobusem do Santa Moniky k oceánu, rideshare-spolujízdou s Los Angeles   do San Francisca, na kole po San Franciscu a z Oaklandu  za 20 minut do úžasného univerzitního Berkeley,  na motorce (nebyla jsem řidičkou) ze San Francisca do Yosemite Parku až do Death Valley  a letadlem zpět ze San Francisca  do New Yorku.

Ale ne cesta nekončí jsem stále tady a Evropa je přitomna, i zde na západním pobřeží – nejen v New Yorku – i v Kalifornii: Welcome in San Francisco. 

Město překvapuje v létě ne zas tak rozehřátým sluníčkem, stále přítomným větrem, protože je město v zátoce a pak zcela chladnými noci, což mě občas deprimuje, je to jako u nás na podzim... To je jiná část Kalifornie, zcela jiná! „Evropa“ v Kalifornii. Město ani ne příliš velké se stále proměňuje už několik desetiletí, skrývá v sobě neuvěřitelný potenciál, město moderní technologie - iphonu, twitteru, facebooku, stále nová dynamika přicházející odkudsi, město legend, Beatníků, evropské město u Pacifiku, červený Golden Gate Bridge, ostrov a věznice Alcatraz... město, do kterého jsem přijela na dva měsíce, kde se nechci považovat za turistu, a hned se stávám součástí města a zátoky, přijali mě vřele do své „Bay Area“ v Kalifornii, nádhera být tady! Nebýt turistou dostává svoji novou dimenzi a hloubku. Občas jakobych už měla pocit, že tu žiji dlouho, že to všechno už znám, jsem tu po třetí...

V San Franciscu jezdím na kole, město, kde se může, - má jezdit na kole! Mezi North Beach a Mission district. Mezi tím jsou další světy jako Financial District, Chinatown, Japantown, Russian Hill, Civic Center s hlavní knihovnou aj... North Beach mám ráda.Víceméně hotová čtvrť, kde je atmosféra už několik let dost podobná, jen se zvyšuje počet turistů. - Mission je všehochuť, na rozkvětu, atmosféra se stále mění, tamní si stěžují, že je tam už plno turistů. Ale na můj vkus to je stále ještě ok, naopak ještě jsou tam dost špinavé kouty bez poetiky špíny... Každopádně město není hotové a je zde stále co objevovat! Jako například úžasný Golden Gate Park, větší než Central Park v NYC, nebo nádherná pláž přímo semknutá s Golden Gate Bridge: Baker Beach.

 North Beach, není pláž, ale to je to část města blízko Pacifiku, přístavu s legendárním knihkupectvím 
City Lights Bookstore, který založil 1953 spolu s Peterem D. Martinem Lawrencem Ferlinghetti. Proslavil se tím, že vydal tehdy „zakázanou“ obscéní sbírku básní HOWL Allen Ginsberga. City Lights je i nakladatelstvím, oboje si zachovalo svoji nezávislost, což mohlo, protože je známé víceméně po celém světě, a knihkupectví je skutečně denně přeplněné. Svoji historii nezapře. Visí zde plakáty z doby bítníků, v prvním patře je „poetry room pro Beatníky a na čtení“  a dole všude dokola literatura rozdělená na European Literature, American, African... Mr. Lawrence Ferlinghetti tu nedaleko zije, byl jedinečným podporovatelem Allena Ginsberga, Jacka Kerouaca, no celé „Beat Generation“ a další řady autorů, v Evropě neznámých. Bez něho by možná tahle generace ani nemohla existovat... co je básník bez nakladatele? 
Písící kreativní depresivní člověk... Zažívám v North Beach aktivitu mezi novými, starými autory a básníky, snad díky i Lawrencu Ferglinghettim, myslím... Měla jsem to štěstí, a setkala jsem se s ním, s úžasným člověkem, jemuž je už 93, ale stále z něho prosakuje jeho kritický duch vůči společnosti! Setkali jsem se v jeho oblíbeném, a dnes rovněž už legendárním Café Trieste, kam chodí možná už přes víc než třicet let, nedaleko City Lights. 
 O setkáním s Lawrencem Ferlinghettim napíši příště, zde v další části.
 Dnes se v Café Trieste setkávají básníci, jež se nazývají „Revolutionary Poets Brigade“ v čele s Jackem Hirschmanem, na jejichž setkání jsem byla pozvána. Jack Hirschman je „Poet Lauerat“ města San Francisca. Organizuje každý druhý rok Mezinárodní festival poezie, s účastí asi 9 básníků. Pro Radio Hortus v Praze jsem s ním udělala krátké interview. Prozradil mě, že město zkrátilo finanční podporu festivalu o polovinu na tento rok, na 70000tis dolarů... Ani v USA už nejsou ochotní podporovat literaturu! To je smutné...

North Beach je skvělá štvrť, hlavně jsem zde poznala úažsné lidi... A žije stále Beatníky a tamní italskou atmosférou, hned vedle čínskou, Chinatown, Jack Kerouac Alley končí hraničí s Chinatown, jeho jméno je napsáno na zemi v čínštině. Musím upozornit i na tamní dvě legendární hospody – Spex a Vesuvio, obě vynikají „uměleckou“ atmosférou hned vedle a naproti City Lights Bookstore...

A Mission district je velmi různorodé. Je zde zachovalé staré kino Roxie Theater, z roku 1909. Název Theater mátl i mě, hodně kin se v USA nazývá „Theater“ to už je fakt, jak je USA orientované na film. V pondělí je vstup za 6 dolarů, lze vidět jen netradiční filmy... A pak tu je mé oblíbené knihkupectví ADOBE-Bookstore, pracují a chodí sem skvělí lidé, setkávají se zde intelektuálové... Steve, který mi řekne cokoliv k jakékoliv světovému autorovi, knize, má úžasné znalosti světové literatury! Tím chci popřít klišé, že Američané jsou nevzdělaní... no ano v jejich počtu jsou, ale jde o to, s kým se chcete bavit o vzdělání, literatuře, hudbě... A pak sem kolem 2O hod. přinese pekař z nedaleké vynikající pekárny chleba, kiš, slané sladké zákusky, všechno, co zbude po dni, a ti, kdo si právě čtou nebo se tady baví, jsou pozvání si vzít kousek z toho, co pekař přinesl... vždy přijdou i 2-3 bezdomovci, kteří vědí, že vždy kolem 20 hod je v Adobe nadílka, tohle je fantastické, spojuje to lidskost. Američané mají jednu úžasnou vlastnost, mají respekt před člověkem, jako takovým... alespoň ve své zemi. Nikdo nepohrdá bezdomovci, lidi se s nimi baví, spolucítí jejich osud, v New Yorku, lidi kolem neochodí s klapkami n očích, naopak, dají dolar, dva, tohle se tady učím! Tohle sociální spolucítění v Evropě určitě chybí. Měla jsem zde čtení a divadelní performance v angličtině s Evanem Winchesterem, hercem a mladým autorem. Skvělá atmosféra... prý neamerické provedení...

Mission District žije stále něčím novým... Pro mě je tu například zajímavá „826 Valencia“, vzdělávací centrum pro chudé děti, které nemají možnost prohloubit svůj talent v domácím prostředí, tady to je jim to umožněno. V USA je 826 Valencia v kruhu intellektuálů velmi známá, stejně tak i jako přilehlé nakladatelství Mc Sweeney´s, obojí bylo založeno před 10 lety autorem Dave Eggersem, jehož román Srdceryvné dílo ohromujícího génia se stal bestsellerem, román byl přeložen 2001 do češtiny. Jednou jsem na Dave Eggerse narazila, a byla uhraněna jeho těžkým životem. Ještě se mi zde nepodařilo s ním osobně setkat, však doufám, že brzy se setkání uskuteční. SF je ve skutečnosti malé město...

K SF přiléhá Bay Area propojená se SF mosty s metrem a autobusy, vedle velmi složitě propojených dálnic.

Města z Bay Area: nejvíc známé je univerzitní bohaté město Berkeley, nebo Oakland, kde žil Jack London, je tu zachovalá hospoda, kam chodil a jeho dům, přivezený z Aljašky... přímo na pobřeží oceánu, nyní rovněž pobývám v Oaklandu a poznávám tu řadu umělců. Metrem – bartem je to 20 minut do SF za 7 dolarů. Kolo si vždy vezmu s sebou a pak se rozjedu po San Franciscu se svéráznými kopci, jako v mém rodném Podkrkonoší, zde se cítím jako doma...na kole, s oceánem, ne tak žhavým sluníčkem, mezi knihami, mezi intelektuály a hudebníky, mezi Evropany a přeci jen v Americe...