SAN FRANCISCO: SETKÁNÍ S LAWRENCEM FERLINGHETTIM.

Milena Oda

Na cestě rájem s Bítníky a setkání s Lawrencem Ferlinghettim 

Vydala jsem se na svoji CESTU, inspirovaná americkými spisovateli, básníky, hlavně Jackem Kerouacem. Má Cesta, jak jsem již psala začala v New Yorku a cílem bylo San Francisco, Kalifornie, jako pro všechny bítníky. O Cestě ještě někdy víc napíši...

V San Franciscu jsem pár týdnů, ale už jsem se seznámila s mnoha tamími básníky, autory, měla čtení a pak se mi poštěstilo setkat se s jedním, jež byl hlavním iniciátorem lidí na cestě – bítníků – s Lawrencem Ferlinghettim. Nakladatelem, básníkem, malířem. 

Na setkání jsem se připravovala den před tím, ale v podstatě jsem už několik let připravená na takový rozhovor... Karel Srp z Radia Hortus v Praze mě inspiraoval, abych pana Ferlighettiho v San Franciscu vyhledala a oslovila... A protože v USA není nic nemožné, tak jsem kontaktovala manažera pana Ferlinghettiho, jehož telefonní číslo jsem dostala od zaměstanců knihkupectví City Lights. 

Manažer byl velmi vstřícný s takovou otevřeností se setkávám často v USA, i když se jedná o „famous personalities“. Lidé i přes svoji slávu jsou otevření k dialogu, alespoň se mnou vždycky.

Nakonec jsem se k panu Ferlinghettimu dostala osobně na Mezinárodním festivalu poezie v San Franciscu. Pan Ferlinghetti o mě už věděl, a kývl na setkání. Setkání bylo v dnes již legendárním Café Trieste nedaleko Ferlinghettim 1953 založeným knihkupectvím dnes legendárním City Lights Bookstore ve čtvrti North Beach. Jedna z mých nejoblíbenějších čtvrtí. Před setkáním jsem byla dost nervózní, panu Ferlinghettimu je 93 let!! Je ale stále svěží, kritický, ale občas si už mu paměť vynechává. Přes padesát let už vypráví o Beat Generation, při jeíž zrodu on stál. Otázka, zda bude ochoten ještě jednou a zas vyprávět o autorech, které mě zajímají a které znal osobně? „Bítníci“ - tak se začala nazývat celá generace kolem 60-70 let – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Boroughs, Gary Snyder aj. pro mě hodně znamenají. 

Hlavně Kerouac a Ginsberg. Jako Kerouac jsem se vydala na cestu, ale zcela jinak... ne na drogách, ale bez peněz, bez jistoty a zcela na vlastní pěst! A Ginsberga jsem zažila dvakrát a jeho syrová, čistá, prožitá poezie na mě silně zapůsobila, chtěla jsem se tehdy ve 21 letech vydat do USA. Leč kontinent se mi zdál být příliš moc daleko, a hlavně jsem nečetla ještě „Na cestě“.

Věděla jsem, kde s otázkama začít, ale respekt k věku a k práci pana Ferlinghettiho vyvolával ve mně obavy, jaký rozhovor asi bude? Nakolik se ho ptát na souvislosti, o kterých se už tolik napsalo, o kterých on sám už tolik řekl... přečetla jsem si řadu rozhovorů s ním, a vždy jsem žasla nad jeho stále krtickým pohledem na americkou společnost a na autory. „Spisovatel dostane ocenění od Akademie, institucí, dostane stipendium, má čas psát, má svobodu slova, ale tu v USA už dlouho nikdo nevyužívá, takoví lidi jako státem podporovaní spisovatelé a básníci mlčí – nikdo neprotestuje!!“ Což je pravda, takový pocit v USA mám, proto jsem se s tímto jeho výrokem zcela identifikovala... neboť zcela souzněl s naším Manifestem protestu básníků „People, Writers, Poets – dont sleep, speak up!!“ - „Lidé básníci, spisovatelé nespěte – mluvte!!“, který jsem napsala s Topalantem právě v San Franciscu, tedy atmosféra města je stále inspirativní, alespoň pro mě revoluční.

Pan Ferlinghetti přišel do Café Trieste přesně. Ja už jsem na něj čekala, a najednou jsem měla pocit, že tohle bude neobvyklé setkání, a hlavně zcela netypický rozhovor. Pan Ferlighetti vyzařuje stále energii i přes svůj vysoký věk velmi bystrého člověka... sedl si ke mně s kafem, a zeptal se: „ A pro koho to vlastně píšete?“ Ja měla připravený audiorecorder...“Pro Radio Hortus, pamatujete si na Vaše čtení tehdá v Praze, na pana Srpa...moc Vás pozdravuje!“ Pane Ferlinghetti se pousmál a úsměv mu zůstal na tváři po celou dobu. - Než jsem se nadechla s první otázkou už se mě ptal... „A co děláte Vy?“ „Jsem autorka, píši ve velké míře německy, prózu, poezii, eseje... ale i česky a anglicky.“ „A jste tedy Češka?“ „Jsem, ale žiji už několi let v Berlíně!“ „Vzpomínám rád na Čechy... A máte tady něco s sebou anglicky?“ Měla jsem, dala jsem mu Manifest, básně a prózu. 

A tak to šlo dál vlastně všechny otázky byly od něho spíš směřovány na mě... až už jsem z toho byla nervózní, že se vlastně žádné interview s ním nekoná, spíš se mnou... no tak trochu se ukazuje jeho krev nakladatele, měl zájem o texty, o autora, o jeho smýšlení...ptal se. Ale pak už jsem se pustila do hlavní otázky trochu ze široka: „Řekněte mi něco o Beat Generation!“ A on na to: „A co je Beat Generation?“ Hm. A on na to: „Když jsem byl v Paříži, tak jsem náhodou potkal Sartra, ale nebyl jsem si jistý... a tak jsem k němu šel a zeptal se ho: „Vy jste Sartre?“ A on na to: Sartre doesn´t exist... Sartre neexistuje.“ To je tak vtipné, jako jeho odpověď... Jeho otázku, co je Beat Generation, považovala ze něco podobného! V jeho očích realita té doby byla normální... nebo spíš něco, co se zažívá, když se rodí něco, jehož otci a matkou jsme a nesledujeme hloubku a dopad toho, co děláme, prostě „to“ děláme... Tak jsem zase byla v rozpacích... „Myslíte pro mě?“, začala jsem chápat otázku... A to jsem mu řekla, že jsem během svých studentských let na univerzitě v Olomouci a v Praze zažila Allen Ginsberga, což na mě mělo velký vliv, jako „svobodný hlas z Ameriky“, kam už jsem tehdá chtěla jet... a pak později mě definitivně ohromila kniha „On the road“ – Na cestě od Jacka Kerouaca... A hlavně jsem mu řekla, jak to vnímám dneska, že vlastně díky jemu mohlo vzniknout hnutí Bítníků, protože, když se pro autora, natož pak i pro skupinku spřátelených autorů najde nakladatel, který ještě má knihkupectví, tak má autor, básník vyhráno! Má základnu, má dům! Má svého podporovatele, otce, bratra v jednom!! A víc už snad ani autor neprotřebuje, - jen psát dobře! A ti hlavní propagonisté dobře psali... Allena Ginsberga, Howl, báseň, kterou si pamatuji, jak recitoval, byla tehdy 1955, přečtena jím v San Franciscu považovaná za obscéní, byla zakázana, a poslána k soudu, ze všeho ho Ferlinghetti dostal, a následně už vydaná kniha sbírka básní „Howl“ už nebyla považovaná ve svobodné Americe za obscéní... Jde o dost provokativní a kritickou sbírku vůči americké společnosti. Ptala jsem se ho, proč si vybral Ginsberga, a riskoval s vydáním knihy... řekl, že nikdy nikoho tak spontáního a přímého nezažil a že ho hned považoval za vyjímečného vedle více méně stále stejných autorů, které znal v San Franciscu. Gisberg pak do San Francisca přinesl další autory např. Kerouaca. I díky Ginsbergovu nadchnutí pro Buddhismus začal Ferlinghetti vydávat velmi laciné, tedy pro všechny velmi dostupné paperbackové knížečky o Buddhismu, jež se staly „náboženstvím“ psychedelické beat generation. Mimojiné dodnes je tráva v Kalifornii povolena. Vůbec Ferlinghetti začal jako jeden z prvních vydávat velmi levně paperbacky. L.F. se pousmál, když jsem mu řekla, že jeho roli považuji za stěžejní... chvíli jsme se pak bavili francouzsky, narodil se ve Francii.

A pak přišel Jack Hirschman, básník, překladatel, jež přebírá aktivně „revoluční“ atmosféru San Francisca... je jedním ze zakladatelů Revolutionary Poets Brigade – Revoluční brigáda básníků, kam jsem byla pozvána a rozhovor se začal stáčet do neurčitosti... Udělala jsem krátké video, němý dokument o Ferlinghettim, do mé sbírky na youtube... rozloučili jsme se neformálně, jako bychom se měli ještě jednou setkat. „A nezapomeňte mi poslat Váš anglický úryvek z románu.“ A když jsem mu dávala svoji kartu: „Zde je moje vizitka“, řekla jsem a on mi dal mlčky svoji: kde bylo napsáno: My card. - Občas nemusíme vůbec mluvit, stačí jen psát a vědět co!! 

A pak CESTA pokračovala dál. Večer jsem se s přáteli setkala v San Franciscu, kteří věděli o mém setkání s Ferlinghettim a sami mi nabídli, zda chci vidět film „Magic bus“ s Neilem Kassadym a Kenem Keseym, autentickém portrétu „Cesty“ bez Jacka Kerouaca, pro nějž byl Neil Kassady velkou múzou. Ken Kesey je autorem románu: Přelet nad kukačím hnízdem. Dlouhou dobu byl Kesey probantem výzkumu působení LSD.- Jen o něm bych mohla napsat další článek. Film je vyjímečným dokumentem o té době, nic není hrané, vše je filmované za jízdy autobusem ze San Francisca do New Yorku a zpět, za jízdy na drogách – všichni brali drogy, LSD a manželé už nebyli manželi, neboť všichni spali se všemi, tak jak to známe z knih bítníků...

Další den... a má Cesta nekončila... pokračovala mimo San Francisco. Kamarádka mě vzala s sebou na výlet do Bolinas, kde se zastavil čas, do kolonie hipíků, excentriků, vyděděnců, kteří nesouhlasí s klasickým americkým způsobem života. Vesnička z 900 obyvateli, kam se dnes dostanou jen znalci a místní, protože s tamních nikdo nechce žádné turisty, a strhávají cedule, jež vedou k místu, kde ještě žíjí bitníci... asi hodinu od San Francisca. Bez kamarádky Leiy bych se tam tedy asi nikdy nedostala... kolonie leží přímo na pobřeží Atlantiku. Když jsme tam vjížděly, lehce jsem vydechla úžasem, tak tohle je ráj... a byl. Přijely jsme k její kamarádce. Podle vzhledu jsem pochopila, že tato žena – M., žila „Road – Beat – Generation“... už tak to nějak poznám. A Leia hned na ni: „Tohle je Milena, spisovatelka z Prahy a Berlína. Milena včera dělala rozhovor s Ferlinghettim. Znáš ho, ty jsi takova intelektuálka?!“ A M.: „No samozřejmě, s Ferlinghetti, Ginsbergem, Snyderem a dalšími jsem jela autobusem přes Kalifornii, zastavili u Henryho Millera, v Big Sur atd.!“ No né... to už jsem žasla! Začala jsem být jak na psychedelické droze, šťastná, jak se souvislosti s moji cestou propojují... Začala mi vyprávět, že byla milenka Garyho Snydera, který s ní chtěl žít, a ona se pak rozhodla pro narkomana, sama brala LSD a psychedelické drogy a dodnes toho lituje, že se nerozhodla pro Gary Snydera. Její život se pak skutečně stáčel kolem drog a dodnes jsou její děti tím postižené, oba jsou alkoholici, nevyrovnaní a ztracení lidé. Žila i v New Yorku, zažila, když „Magic bus“ s Neil Kassadym a Kenem Keseym a plno dalšími dorazil do NYC, jak se všichni vítali, seznamovali... ale nechtěla jet s nima zpět do SF, protože všichni brali speed a ona spíš jen psychedelické drogy, jež měly to působení, že zcela nudný americký život pozdvihovaly do neskutečně krásných barevných sfér... to nakonec ovlivnilo i módu a umělce, jež začali používat barvy. M. byla jednou z organizátorů „Summer of Love“ v San Franciscu, poznala všechny s beat generation. Byla jsem unesena a zároveň i šokována přímým vyprávěním M. Chtěla vyprávět dál, ale Leia už chtěla jet... Dnes už je M. vyléčená z drog, je profesorkou na college u Big Sur. „Měla bys příště tady s námi v Bolinas pobýt, žije tu i syn Ferlinghettiho... je tu nádherně.“ „Ano ráj“, smála se Leia a byla ráda, že mě sem vzala, pak jsme koupily čerstvou zeleninu bez chemikálii, pro níž Leia sem jezdí ze San Francisca, nikomu jsme neplatily, tam nikdo peníze nevybírá, lidi kupují a sami dají peníze do kasičky a napíši, kolik si koupili... Ano ráj... na Cestě. Tak tohle je část z mé CESTY RÁJEM.

VISIT WITH ME - MEXICO!! BARRANCA DEL COBRE, TARAHUMARA PEOPLE etc.

JOURNEY TO BARRANCA DEL COBRE / COPPER CANYON _ NORTHWEST MEXICO. 

 

On our trip on the motorcycle from Los Angeles, through Arizona to Mexico, we stopped for a longer trip without a motorcycle at the Pacific coast to visit the famous, beautiful canyons called under one name: Barranca Del Cobre - Copper Canyon. No compare it with others canyon! This one is it in awe and wonder to the dramatic Barranca del Cobre (Copper Canyon.) 
It’s a series of more than 20 spectacular 

canyons that altogether comprise a region that’s four times larger than the Grand Canyon in Arizona and in several 
parts much deeper. 

We left the motorcycle in Los Mochis, in the hotel, to travel right up, over and through 

some of the steepest areas on the Ferrocarril Chihuahua Pacifico, called CHEPE, the train 

with diesel. The whole time is was an awful smell. I was toxicated after the 10-hours ride. This train exists since about 1971. Many people travel here. The ride isn´t cheap. There are days for first -class train and for second-class-train. We went with both. The first class was a bit faster. The whole ride costs about 600-1000 pesos to Creel from Los Mochis.

 

The train took us- passengers - on amazing senic journey  over 650 km of impressively laid 

trails. I even didn´t notice the time!! We could look out from the open 
door as you see us happily seeing each others. 

We couldn´t believe that we are going to see such a beautiful landscape. 
I have never seen such before. 
This was my first step into the subtropical climate with such a scenery. 
I absolute continue to step further!!
 I spent almost all the time looking out from the open door. It was so sunny, warm day!! Not hot, a particularly good time to come is late September and October (after the summer rains), when the vegetation is still green. Things dry up from February to June, but you can still glimpse some wildflowers. The train pass the cliffs, bridges over the rivers, many tunels, just very onetrack-piece of Earth, what a breathtaking ride!! 

When we were driving on taxi in Los Mochis, a taxi driver told us a story about this train, at one station came in the train men on the horses inside of the train and robbed all the passangers. One man from the Switzerland filmed all this shocking incident, one of the bandits took him the camera and shooted him. Since then is a police in the train.

One of the tunels....trough the mountains.

I just spent 10 hours watching outside... it would be a shame to sit in the train... the look outside of the train was a vivid natural scenario!! 

We arrived to CREEL. A small village surprises with a atmosphere like a last DORADO of the WILD WESTERN where the most tourist stop on the way to Chihuahua. It is very easy to find a hotel. We didn´t check it before, there are some inhabitants waiting for the coming tourists. Also many inhabitans, the native Americans were trying to sell us apples, tacos etc. 

Our driver and guide in one let us ride on top of the canyons!! I was absolute breathless...

 Switchbacks down to roads and a death-defying dirt track into the awe-inspiring canyons, tracing the river to the semi-tropics below.

This is already in Barranca del Cobre!!
Stones and dry Earth. 

 

With our guide behind us is a famous waterfall... I forgot the name...

The bridges are there very important... they are over 20 canyons... small and big!!

Tarahumara people belong to the countryside... they are like colourful flowers in this dry, stony landscape!! Enjoy their sence for the colors!

 

.. 

This is the place we were San Ignacio. It was just a day of a celebration... what the procession with the many many riders, los cavallos... how fascinating! But somehow I was afraid... if something happens... so many horses...!  I am sorry, I can´t tell you detailes about this procession, I forgot all, just the impression of the horses, riders and praying people for the peace I kept in my mind. Here they are. 

 

 Incredible... los cavallos... coming to the the procession!! 

   

This is mother and daugther I walked the whole procession with... we spent a nice time together!! The daughter was so sweet and cute...!! 

 

This is another part of the canyon! Deep and wide landscape!! 

Huge and beautiful!

Here is the lift-train... which brings you over one canyon... una barranca with a modern technology, they must be proud of it, it is about 200 pesos a ride!! 

Another guide! 

All under me... I am like an angel to fly just further and high!! I feel it.... :-)

Can you see me??

OMG, this was really a great cliff!!

Me excersing karate over one of the canyons... I did 5 years! What a cool feeling...

We were a great group of hispanic people... and me, Czech one!! Blonde one...

We had fun! Drama.. and worries... 

 Look at the map and check out... where was this beautiful place I was talking about.... 
Like the Musician from Bremen/Germany... here the Musicians from Creel!! 
 

Look at the other posts here in Blog about Mexico!! Hecho En Mexico!!