Milena Oda
Na
cestě rájem s Bítníky a setkání
s Lawrencem
Ferlinghettim 
Vydala jsem se na svoji
CESTU, inspirovaná americkými spisovateli, básníky, hlavně
Jackem Kerouacem. Má Cesta, jak jsem již psala začala v New Yorku
a cílem bylo San Francisco, Kalifornie, jako pro všechny bítníky.
O Cestě ještě někdy víc napíši...
V San Franciscu jsem
pár týdnů, ale už jsem se seznámila s mnoha tamími básníky,
autory, měla čtení a pak se mi poštěstilo setkat se s jedním,
jež byl hlavním iniciátorem lidí na cestě – bítníků – s
Lawrencem Ferlinghettim. Nakladatelem, básníkem, malířem.
Na setkání jsem se připravovala
den před tím, ale v podstatě jsem už několik let připravená na
takový rozhovor... Karel Srp z Radia Hortus v Praze mě inspiraoval,
abych pana Ferlighettiho v San Franciscu vyhledala a oslovila... A
protože v USA není nic nemožné, tak jsem kontaktovala manažera
pana Ferlinghettiho, jehož telefonní číslo jsem dostala od
zaměstanců knihkupectví City Lights.
Manažer byl velmi vstřícný
s takovou otevřeností se setkávám často v USA, i když se jedná
o „famous personalities“. Lidé i přes svoji slávu jsou
otevření k dialogu, alespoň se mnou vždycky.
Nakonec
jsem se k panu
Ferlinghettimu dostala osobně na
Mezinárodním festivalu poezie v San Franciscu. Pan Ferlinghetti o
mě už věděl, a kývl na setkání. Setkání bylo v dnes již
legendárním Café Trieste nedaleko Ferlinghettim 1953 založeným
knihkupectvím dnes legendárním City Lights Bookstore ve čtvrti
North Beach. Jedna z mých nejoblíbenějších čtvrtí. Před
setkáním jsem byla dost nervózní, panu Ferlinghettimu je 93 let!! 
Je ale stále svěží, kritický, ale občas si už mu paměť
vynechává. Přes padesát let už vypráví o Beat Generation, při
jeíž zrodu on stál. Otázka, zda bude ochoten ještě jednou a zas
vyprávět o autorech, které mě zajímají a které znal osobně?
„Bítníci“ - tak se začala nazývat celá generace kolem 60-70
let – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Boroughs, Gary
Snyder aj. pro mě hodně znamenají.
Hlavně Kerouac a Ginsberg. Jako Kerouac jsem se vydala na cestu, ale zcela jinak... ne na drogách, ale bez peněz, bez jistoty a zcela na vlastní pěst! A Ginsberga jsem zažila dvakrát a jeho syrová, čistá, prožitá poezie na mě silně zapůsobila, chtěla jsem se tehdy ve 21 letech vydat do USA. Leč kontinent se mi zdál být příliš moc daleko, a hlavně jsem nečetla ještě „Na cestě“.
Je ale stále svěží, kritický, ale občas si už mu paměť
vynechává. Přes padesát let už vypráví o Beat Generation, při
jeíž zrodu on stál. Otázka, zda bude ochoten ještě jednou a zas
vyprávět o autorech, které mě zajímají a které znal osobně?
„Bítníci“ - tak se začala nazývat celá generace kolem 60-70
let – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Boroughs, Gary
Snyder aj. pro mě hodně znamenají. Hlavně Kerouac a Ginsberg. Jako Kerouac jsem se vydala na cestu, ale zcela jinak... ne na drogách, ale bez peněz, bez jistoty a zcela na vlastní pěst! A Ginsberga jsem zažila dvakrát a jeho syrová, čistá, prožitá poezie na mě silně zapůsobila, chtěla jsem se tehdy ve 21 letech vydat do USA. Leč kontinent se mi zdál být příliš moc daleko, a hlavně jsem nečetla ještě „Na cestě“.
Věděla
jsem, kde s otázkama začít, ale respekt k věku a k práci pana
Ferlinghettiho vyvolával ve mně obavy, jaký rozhovor asi bude?
Nakolik se ho ptát na souvislosti, o kterých se už tolik napsalo,
o kterých on sám už tolik řekl... přečetla jsem si řadu
rozhovorů s ním, a vždy jsem žasla nad jeho stále krtickým
pohledem na americkou společnost a na autory. „Spisovatel dostane
ocenění od Akademie, institucí, dostane stipendium, má čas psát,
má svobodu slova, ale tu v USA už dlouho nikdo nevyužívá, takoví
lidi jako státem podporovaní spisovatelé a básníci mlčí –
nikdo neprotestuje!!“ Což je pravda, takový pocit v USA mám,
proto jsem se s tímto jeho výrokem zcela identifikovala... neboť
zcela souzněl s naším Manifestem protestu básníků „People,
Writers, Poets – dont sleep, speak up!!“ - „Lidé básníci,
spisovatelé nespěte – mluvte!!“, který jsem napsala s
Topalantem právě v San Franciscu, tedy atmosféra města je stále
inspirativní, alespoň pro mě revoluční.
Pan
Ferlinghetti přišel do Café Trieste přesně. Ja už jsem na něj
čekala, a najednou jsem měla pocit, že tohle bude neobvyklé
setkání, a hlavně zcela netypický rozhovor. Pan Ferlighetti 
vyzařuje stále energii i přes svůj vysoký věk velmi bystrého
člověka... sedl si ke mně s kafem, a zeptal se: „ A pro koho to
vlastně píšete?“ Ja měla připravený audiorecorder...“Pro
Radio Hortus, pamatujete si na Vaše čtení tehdá v Praze, na pana
Srpa...moc Vás pozdravuje!“ Pane Ferlinghetti se pousmál a úsměv
mu zůstal na tváři po celou dobu. - Než jsem se nadechla s první
otázkou už se mě ptal... „A co děláte Vy?“ „Jsem autorka,
píši ve velké míře německy, prózu, poezii, eseje... ale i
česky a anglicky.“ „A jste tedy Češka?“ „Jsem, ale žiji
už několi let v Berlíně!“ „Vzpomínám rád na Čechy... A
máte tady něco s sebou anglicky?“ Měla jsem, dala jsem mu
Manifest, básně a prózu.
vyzařuje stále energii i přes svůj vysoký věk velmi bystrého
člověka... sedl si ke mně s kafem, a zeptal se: „ A pro koho to
vlastně píšete?“ Ja měla připravený audiorecorder...“Pro
Radio Hortus, pamatujete si na Vaše čtení tehdá v Praze, na pana
Srpa...moc Vás pozdravuje!“ Pane Ferlinghetti se pousmál a úsměv
mu zůstal na tváři po celou dobu. - Než jsem se nadechla s první
otázkou už se mě ptal... „A co děláte Vy?“ „Jsem autorka,
píši ve velké míře německy, prózu, poezii, eseje... ale i
česky a anglicky.“ „A jste tedy Češka?“ „Jsem, ale žiji
už několi let v Berlíně!“ „Vzpomínám rád na Čechy... A
máte tady něco s sebou anglicky?“ Měla jsem, dala jsem mu
Manifest, básně a prózu.
A tak to šlo
dál vlastně všechny otázky byly od něho spíš směřovány na
mě... až už jsem z toho byla nervózní, že se vlastně žádné
interview s ním nekoná, spíš se mnou... no tak trochu se ukazuje
jeho krev nakladatele, měl zájem o texty, o autora, o jeho
smýšlení...ptal se. Ale pak už jsem se pustila do hlavní otázky
trochu ze široka: „Řekněte mi něco o Beat Generation!“ A on
na to: „A co je Beat Generation?“ Hm. A on na to: „Když jsem
byl v Paříži, tak jsem náhodou potkal Sartra, ale nebyl jsem si
jistý... a tak jsem k němu šel a zeptal se ho: „Vy jste Sartre?“
A on na to: Sartre doesn´t exist... Sartre neexistuje.“ To je tak
vtipné, jako jeho odpověď... Jeho otázku, co je Beat Generation,
považovala ze něco podobného! V jeho očích realita té doby byla
normální... nebo spíš něco, co se zažívá, když se rodí
něco, jehož otci a matkou jsme a nesledujeme hloubku a dopad toho,
co děláme, prostě „to“ děláme... Tak jsem zase byla v
rozpacích... „Myslíte pro mě?“, začala jsem chápat otázku...
A to jsem mu řekla, že jsem během svých studentských let na
univerzitě v Olomouci a v Praze zažila Allen Ginsberga, což na mě
mělo velký vliv, jako „svobodný hlas z Ameriky“, kam už jsem
tehdá chtěla jet... a pak později mě definitivně ohromila kniha
„On the road“ – Na cestě od Jacka Kerouaca... A hlavně jsem
mu řekla, jak to vnímám dneska, že vlastně díky jemu mohlo
vzniknout hnutí Bítníků, protože, když se pro autora, natož
pak i pro skupinku spřátelených autorů najde nakladatel, který
ještě má knihkupectví, tak má autor, básník vyhráno! Má
základnu, má dům! Má svého podporovatele, otce, bratra v
jednom!! A víc už snad ani autor neprotřebuje, - jen psát dobře!
A ti hlavní propagonisté dobře psali... Allena Ginsberga, Howl,
báseň, kterou si pamatuji, jak recitoval, byla tehdy 1955, přečtena
jím v San Franciscu považovaná za obscéní, byla zakázana, a
poslána k soudu, ze všeho ho Ferlinghetti dostal, a následně už
vydaná kniha sbírka básní „Howl“ už nebyla považovaná ve
svobodné Americe za obscéní... Jde o dost provokativní a
kritickou sbírku vůči americké společnosti. Ptala jsem se ho,
proč si vybral Ginsberga, a riskoval s vydáním knihy... řekl, že
nikdy nikoho tak spontáního a přímého nezažil a že ho hned
považoval za vyjímečného vedle více méně stále stejných
autorů, které znal v San Franciscu. Gisberg pak do San Francisca
přinesl další autory např. Kerouaca. I díky Ginsbergovu
nadchnutí pro Buddhismus začal Ferlinghetti vydávat velmi laciné,
tedy pro všechny velmi dostupné paperbackové knížečky o
Buddhismu, jež se staly „náboženstvím“ psychedelické beat
generation. Mimojiné dodnes je tráva v Kalifornii povolena. Vůbec
Ferlinghetti začal jako jeden z prvních vydávat velmi levně
paperbacky. L.F. se pousmál, když jsem mu řekla, že jeho roli
považuji za stěžejní... chvíli jsme se pak bavili francouzsky,
narodil se ve Francii.
A pak přišel
Jack Hirschman, básník, překladatel, jež přebírá aktivně
„revoluční“ atmosféru San Francisca... je jedním ze
zakladatelů Revolutionary Poets Brigade – Revoluční brigáda
básníků, kam jsem byla pozvána a rozhovor se začal stáčet do
neurčitosti... Udělala jsem krátké video, němý dokument o
Ferlinghettim, do mé sbírky na youtube... rozloučili jsme se
neformálně, jako bychom se měli ještě jednou setkat. „A
nezapomeňte mi poslat Váš anglický úryvek z románu.“ A když
jsem mu dávala svoji kartu: „Zde je moje vizitka“, řekla jsem a
on mi dal mlčky svoji: kde bylo napsáno: My card. - Občas nemusíme
vůbec mluvit, stačí jen psát a vědět co!! 
A pak CESTA
pokračovala dál. Večer jsem se s přáteli setkala v San
Franciscu, kteří věděli o mém setkání s Ferlinghettim a sami
mi nabídli, zda chci vidět film „Magic bus“ s Neilem Kassadym a
Kenem Keseym, autentickém portrétu „Cesty“ bez Jacka Kerouaca,
pro nějž byl Neil Kassady velkou múzou. Ken Kesey je autorem
románu: Přelet nad kukačím hnízdem. Dlouhou dobu byl Kesey
probantem výzkumu působení LSD.- Jen o něm bych mohla napsat
další článek. Film je vyjímečným dokumentem o té době, nic
není hrané, vše je filmované za jízdy autobusem ze San Francisca
do New Yorku a zpět, za jízdy na drogách – všichni brali drogy,
LSD a manželé už nebyli manželi, neboť všichni spali se všemi,
tak jak to známe z knih bítníků...
Další
den... a má Cesta nekončila... pokračovala mimo San Francisco.
Kamarádka mě vzala s sebou na výlet do Bolinas, kde se zastavil
čas, do kolonie hipíků, excentriků, vyděděnců, kteří
nesouhlasí s klasickým americkým způsobem života. Vesnička z
900 obyvateli, kam se dnes dostanou jen znalci a místní, protože s
tamních nikdo nechce žádné turisty, a strhávají cedule, jež
vedou k místu, kde ještě žíjí bitníci... asi hodinu od San
Francisca. Bez kamarádky Leiy bych se tam tedy asi nikdy
nedostala... kolonie leží přímo na pobřeží Atlantiku. Když
jsme tam vjížděly, lehce jsem vydechla úžasem, tak tohle je
ráj... a byl. Přijely jsme k její kamarádce. Podle vzhledu jsem
pochopila, že tato žena – M., žila „Road – Beat –
Generation“... už tak to nějak poznám. A Leia hned na ni: „Tohle
je Milena, spisovatelka z Prahy a Berlína. Milena včera dělala
rozhovor s Ferlinghettim. Znáš ho, ty jsi takova intelektuálka?!“
A M.: „No samozřejmě, s Ferlinghetti, Ginsbergem, Snyderem a
dalšími jsem jela autobusem přes Kalifornii, zastavili u Henryho
Millera, v Big Sur atd.!“ No né... to už jsem žasla! Začala
jsem být jak na psychedelické droze, šťastná, jak se souvislosti
s moji cestou propojují... Začala mi vyprávět, že byla milenka
Garyho Snydera, který s ní chtěl žít, a ona se pak rozhodla pro
narkomana, sama brala LSD a psychedelické drogy a dodnes toho
lituje, že se nerozhodla pro Gary Snydera. Její život se pak
skutečně stáčel kolem drog a dodnes jsou její děti tím
postižené, oba jsou alkoholici, nevyrovnaní a ztracení lidé.
Žila i v New Yorku, zažila, když „Magic bus“ s Neil Kassadym a
Kenem Keseym a plno dalšími dorazil do NYC, jak se všichni vítali,
seznamovali... ale nechtěla jet s nima zpět do SF, protože všichni
brali speed a ona spíš jen psychedelické drogy, jež měly to
působení, že zcela nudný americký život pozdvihovaly do
neskutečně krásných barevných sfér... to nakonec ovlivnilo i
módu a umělce, jež začali používat barvy. M. byla jednou z
organizátorů „Summer of Love“ v San Franciscu, poznala všechny
s beat generation. Byla jsem unesena a zároveň i šokována přímým
vyprávěním M. Chtěla vyprávět dál, ale Leia už chtěla jet...
Dnes už je M. vyléčená z drog, je profesorkou na college u Big
Sur. „Měla bys příště tady s námi v Bolinas pobýt, žije tu
i syn Ferlinghettiho... je tu nádherně.“ „Ano ráj“, smála
se Leia a byla ráda, že mě sem vzala, pak jsme koupily čerstvou
zeleninu bez chemikálii, pro níž Leia sem jezdí ze San Francisca,
nikomu jsme neplatily, tam nikdo peníze nevybírá, lidi kupují a
sami dají peníze do kasičky a napíši, kolik si koupili... Ano
ráj... na Cestě. Tak tohle je část z mé CESTY RÁJEM.
