MY END OF THE WORLD: 21.12.12. by MAYAS in MEXICO - CHICHEN ITZA

OUR END AND OUR START WITH MAYAS.

THIS WAS MY LAST DAY - THE END OF THE WORLD ACCORDING THE MAYAS OLD CALENDER - ON THE FOOT OF THE MAYA PYRAMID IN CHICHEN ITZA/MEXICO- Yucatan. 

December 21st 2012. 

This should be a new start for the new age. I was feeling here a very strong power of the creative mankind and the humanity. Though the Mayas were intelligent savages, people, they killed each other, people for their rituals. This is the End of the Mayas culture, calender, this is also the sign of the end of the killing of each other, which we do, in name of power, in name of freedom or democracy, or whatever we choose as a symbol of the war, it is a war and we kill. This should be the end of the killing, and agnostic start for the peaceful, respectful and loving age. How challenging it is under so many cultures, nations and religions, how demanding it is for everyone to keep the peace, or own life... who likes to be killed, belongs not in this new age. I hope people will support each other in their respectful behaviour, and their try to live peacefully and loving. This is the new age to envolve it, time for the spiritual approach, not materialistic to our nature, to the sky. 

I was feeling this power there among many thousands people on this place, with this old culture.

Ich befinde mich gerade in Mexiko, bei den Mayas Pyramiden, ich verbrachte dort am 21.12. 2012 das Ende der Welt wohl glücklich, zum Glück war kein Ende, sondern ein Anfang einer neuen Etappe, die bestimmt im Zeichen des Friedens, des guten Geistes und der Liebe gekennzeichnet wird. 

Die Mayas waren sehr schlau, aber sie haben aber auch Menschen getötet, für ihre Rituale. Dies sollte bestimmt ein Ende bedeuten, wann auch wir für unsere egoistischen "Rituale", die wir im Namen der "Weltmacht"& "Welt-Freiheit und Demokratie" führen, die Kriege, die Waffen herstellen, die nicht mehr unsere Macht darstellen sollen. Wir müssen unseren Lebenssinn für den Frieden, das Verständnis und den gegenseitigen Respekt unter unseren verschiedenen Ansichten und religiösen Anschauungen unterstützen, entwickeln, mehr als das.... es ist eine große Herausforderung für uns alle.

Ich habe am Fuß der Mayas Pyramiden, der Ruinen eine große Kraft gespürt, die Kraft der Macht der kreativen Menschheit und allmählichen Menschlichkeit für alle. 

 Tento rok jsem byla 21.12. 2012, primo na konci DNE SVETA podle Maju, primo u jejich pyramid, a stale jsem - v Mexicu a pokracuji dal po stopach Mayu do Stredni Ameriky, posilam Vam vsem odsud krasne pozdravy.

 - At je ta nova dekada teto planety, dekadou miru, porozumeni a respektu mezi tak rozdilnymi narody, jako je nase planeta, - timto skoncil podle Maju svet - Majove byli inteligentni, ale take zabijeli lidi pro sve ritualy, at tento konec je prave znamenim toho, ze uz ani my nebudeme zabijet sebe, lidi pro sve egoisticke politicke cile, pod stity slov svobody a demokracie, at je respekt hlavnim slovem mezi nami... - at zijeme v miru na tehle planete!! To je poselstvi ode me zde z Mexika, primo z Chichen Itza, od Majske pyramidy, kde jsem silne citila lidskost, a lidskou kreativitu... a nekonecno.... 

A miracle: I met Czech people who were the only one I saw how made there peaceful ritual. 

Many people crossed here to honour and say goodbye and welcome the new peaceful age,  it means aswell for Mexico. We beg that this beautiful country and its people find its peace, the guns will be grabbed in the earth and might be destroyed for ever the wars among the drugs.

SAN FRANCISCO: SETKÁNÍ S LAWRENCEM FERLINGHETTIM.

Milena Oda

Na cestě rájem s Bítníky a setkání s Lawrencem Ferlinghettim 

Vydala jsem se na svoji CESTU, inspirovaná americkými spisovateli, básníky, hlavně Jackem Kerouacem. Má Cesta, jak jsem již psala začala v New Yorku a cílem bylo San Francisco, Kalifornie, jako pro všechny bítníky. O Cestě ještě někdy víc napíši...

V San Franciscu jsem pár týdnů, ale už jsem se seznámila s mnoha tamími básníky, autory, měla čtení a pak se mi poštěstilo setkat se s jedním, jež byl hlavním iniciátorem lidí na cestě – bítníků – s Lawrencem Ferlinghettim. Nakladatelem, básníkem, malířem. 

Na setkání jsem se připravovala den před tím, ale v podstatě jsem už několik let připravená na takový rozhovor... Karel Srp z Radia Hortus v Praze mě inspiraoval, abych pana Ferlighettiho v San Franciscu vyhledala a oslovila... A protože v USA není nic nemožné, tak jsem kontaktovala manažera pana Ferlinghettiho, jehož telefonní číslo jsem dostala od zaměstanců knihkupectví City Lights. 

Manažer byl velmi vstřícný s takovou otevřeností se setkávám často v USA, i když se jedná o „famous personalities“. Lidé i přes svoji slávu jsou otevření k dialogu, alespoň se mnou vždycky.

Nakonec jsem se k panu Ferlinghettimu dostala osobně na Mezinárodním festivalu poezie v San Franciscu. Pan Ferlinghetti o mě už věděl, a kývl na setkání. Setkání bylo v dnes již legendárním Café Trieste nedaleko Ferlinghettim 1953 založeným knihkupectvím dnes legendárním City Lights Bookstore ve čtvrti North Beach. Jedna z mých nejoblíbenějších čtvrtí. Před setkáním jsem byla dost nervózní, panu Ferlinghettimu je 93 let!! Je ale stále svěží, kritický, ale občas si už mu paměť vynechává. Přes padesát let už vypráví o Beat Generation, při jeíž zrodu on stál. Otázka, zda bude ochoten ještě jednou a zas vyprávět o autorech, které mě zajímají a které znal osobně? „Bítníci“ - tak se začala nazývat celá generace kolem 60-70 let – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, William S. Boroughs, Gary Snyder aj. pro mě hodně znamenají. 

Hlavně Kerouac a Ginsberg. Jako Kerouac jsem se vydala na cestu, ale zcela jinak... ne na drogách, ale bez peněz, bez jistoty a zcela na vlastní pěst! A Ginsberga jsem zažila dvakrát a jeho syrová, čistá, prožitá poezie na mě silně zapůsobila, chtěla jsem se tehdy ve 21 letech vydat do USA. Leč kontinent se mi zdál být příliš moc daleko, a hlavně jsem nečetla ještě „Na cestě“.

Věděla jsem, kde s otázkama začít, ale respekt k věku a k práci pana Ferlinghettiho vyvolával ve mně obavy, jaký rozhovor asi bude? Nakolik se ho ptát na souvislosti, o kterých se už tolik napsalo, o kterých on sám už tolik řekl... přečetla jsem si řadu rozhovorů s ním, a vždy jsem žasla nad jeho stále krtickým pohledem na americkou společnost a na autory. „Spisovatel dostane ocenění od Akademie, institucí, dostane stipendium, má čas psát, má svobodu slova, ale tu v USA už dlouho nikdo nevyužívá, takoví lidi jako státem podporovaní spisovatelé a básníci mlčí – nikdo neprotestuje!!“ Což je pravda, takový pocit v USA mám, proto jsem se s tímto jeho výrokem zcela identifikovala... neboť zcela souzněl s naším Manifestem protestu básníků „People, Writers, Poets – dont sleep, speak up!!“ - „Lidé básníci, spisovatelé nespěte – mluvte!!“, který jsem napsala s Topalantem právě v San Franciscu, tedy atmosféra města je stále inspirativní, alespoň pro mě revoluční.

Pan Ferlinghetti přišel do Café Trieste přesně. Ja už jsem na něj čekala, a najednou jsem měla pocit, že tohle bude neobvyklé setkání, a hlavně zcela netypický rozhovor. Pan Ferlighetti vyzařuje stále energii i přes svůj vysoký věk velmi bystrého člověka... sedl si ke mně s kafem, a zeptal se: „ A pro koho to vlastně píšete?“ Ja měla připravený audiorecorder...“Pro Radio Hortus, pamatujete si na Vaše čtení tehdá v Praze, na pana Srpa...moc Vás pozdravuje!“ Pane Ferlinghetti se pousmál a úsměv mu zůstal na tváři po celou dobu. - Než jsem se nadechla s první otázkou už se mě ptal... „A co děláte Vy?“ „Jsem autorka, píši ve velké míře německy, prózu, poezii, eseje... ale i česky a anglicky.“ „A jste tedy Češka?“ „Jsem, ale žiji už několi let v Berlíně!“ „Vzpomínám rád na Čechy... A máte tady něco s sebou anglicky?“ Měla jsem, dala jsem mu Manifest, básně a prózu. 

A tak to šlo dál vlastně všechny otázky byly od něho spíš směřovány na mě... až už jsem z toho byla nervózní, že se vlastně žádné interview s ním nekoná, spíš se mnou... no tak trochu se ukazuje jeho krev nakladatele, měl zájem o texty, o autora, o jeho smýšlení...ptal se. Ale pak už jsem se pustila do hlavní otázky trochu ze široka: „Řekněte mi něco o Beat Generation!“ A on na to: „A co je Beat Generation?“ Hm. A on na to: „Když jsem byl v Paříži, tak jsem náhodou potkal Sartra, ale nebyl jsem si jistý... a tak jsem k němu šel a zeptal se ho: „Vy jste Sartre?“ A on na to: Sartre doesn´t exist... Sartre neexistuje.“ To je tak vtipné, jako jeho odpověď... Jeho otázku, co je Beat Generation, považovala ze něco podobného! V jeho očích realita té doby byla normální... nebo spíš něco, co se zažívá, když se rodí něco, jehož otci a matkou jsme a nesledujeme hloubku a dopad toho, co děláme, prostě „to“ děláme... Tak jsem zase byla v rozpacích... „Myslíte pro mě?“, začala jsem chápat otázku... A to jsem mu řekla, že jsem během svých studentských let na univerzitě v Olomouci a v Praze zažila Allen Ginsberga, což na mě mělo velký vliv, jako „svobodný hlas z Ameriky“, kam už jsem tehdá chtěla jet... a pak později mě definitivně ohromila kniha „On the road“ – Na cestě od Jacka Kerouaca... A hlavně jsem mu řekla, jak to vnímám dneska, že vlastně díky jemu mohlo vzniknout hnutí Bítníků, protože, když se pro autora, natož pak i pro skupinku spřátelených autorů najde nakladatel, který ještě má knihkupectví, tak má autor, básník vyhráno! Má základnu, má dům! Má svého podporovatele, otce, bratra v jednom!! A víc už snad ani autor neprotřebuje, - jen psát dobře! A ti hlavní propagonisté dobře psali... Allena Ginsberga, Howl, báseň, kterou si pamatuji, jak recitoval, byla tehdy 1955, přečtena jím v San Franciscu považovaná za obscéní, byla zakázana, a poslána k soudu, ze všeho ho Ferlinghetti dostal, a následně už vydaná kniha sbírka básní „Howl“ už nebyla považovaná ve svobodné Americe za obscéní... Jde o dost provokativní a kritickou sbírku vůči americké společnosti. Ptala jsem se ho, proč si vybral Ginsberga, a riskoval s vydáním knihy... řekl, že nikdy nikoho tak spontáního a přímého nezažil a že ho hned považoval za vyjímečného vedle více méně stále stejných autorů, které znal v San Franciscu. Gisberg pak do San Francisca přinesl další autory např. Kerouaca. I díky Ginsbergovu nadchnutí pro Buddhismus začal Ferlinghetti vydávat velmi laciné, tedy pro všechny velmi dostupné paperbackové knížečky o Buddhismu, jež se staly „náboženstvím“ psychedelické beat generation. Mimojiné dodnes je tráva v Kalifornii povolena. Vůbec Ferlinghetti začal jako jeden z prvních vydávat velmi levně paperbacky. L.F. se pousmál, když jsem mu řekla, že jeho roli považuji za stěžejní... chvíli jsme se pak bavili francouzsky, narodil se ve Francii.

A pak přišel Jack Hirschman, básník, překladatel, jež přebírá aktivně „revoluční“ atmosféru San Francisca... je jedním ze zakladatelů Revolutionary Poets Brigade – Revoluční brigáda básníků, kam jsem byla pozvána a rozhovor se začal stáčet do neurčitosti... Udělala jsem krátké video, němý dokument o Ferlinghettim, do mé sbírky na youtube... rozloučili jsme se neformálně, jako bychom se měli ještě jednou setkat. „A nezapomeňte mi poslat Váš anglický úryvek z románu.“ A když jsem mu dávala svoji kartu: „Zde je moje vizitka“, řekla jsem a on mi dal mlčky svoji: kde bylo napsáno: My card. - Občas nemusíme vůbec mluvit, stačí jen psát a vědět co!! 

A pak CESTA pokračovala dál. Večer jsem se s přáteli setkala v San Franciscu, kteří věděli o mém setkání s Ferlinghettim a sami mi nabídli, zda chci vidět film „Magic bus“ s Neilem Kassadym a Kenem Keseym, autentickém portrétu „Cesty“ bez Jacka Kerouaca, pro nějž byl Neil Kassady velkou múzou. Ken Kesey je autorem románu: Přelet nad kukačím hnízdem. Dlouhou dobu byl Kesey probantem výzkumu působení LSD.- Jen o něm bych mohla napsat další článek. Film je vyjímečným dokumentem o té době, nic není hrané, vše je filmované za jízdy autobusem ze San Francisca do New Yorku a zpět, za jízdy na drogách – všichni brali drogy, LSD a manželé už nebyli manželi, neboť všichni spali se všemi, tak jak to známe z knih bítníků...

Další den... a má Cesta nekončila... pokračovala mimo San Francisco. Kamarádka mě vzala s sebou na výlet do Bolinas, kde se zastavil čas, do kolonie hipíků, excentriků, vyděděnců, kteří nesouhlasí s klasickým americkým způsobem života. Vesnička z 900 obyvateli, kam se dnes dostanou jen znalci a místní, protože s tamních nikdo nechce žádné turisty, a strhávají cedule, jež vedou k místu, kde ještě žíjí bitníci... asi hodinu od San Francisca. Bez kamarádky Leiy bych se tam tedy asi nikdy nedostala... kolonie leží přímo na pobřeží Atlantiku. Když jsme tam vjížděly, lehce jsem vydechla úžasem, tak tohle je ráj... a byl. Přijely jsme k její kamarádce. Podle vzhledu jsem pochopila, že tato žena – M., žila „Road – Beat – Generation“... už tak to nějak poznám. A Leia hned na ni: „Tohle je Milena, spisovatelka z Prahy a Berlína. Milena včera dělala rozhovor s Ferlinghettim. Znáš ho, ty jsi takova intelektuálka?!“ A M.: „No samozřejmě, s Ferlinghetti, Ginsbergem, Snyderem a dalšími jsem jela autobusem přes Kalifornii, zastavili u Henryho Millera, v Big Sur atd.!“ No né... to už jsem žasla! Začala jsem být jak na psychedelické droze, šťastná, jak se souvislosti s moji cestou propojují... Začala mi vyprávět, že byla milenka Garyho Snydera, který s ní chtěl žít, a ona se pak rozhodla pro narkomana, sama brala LSD a psychedelické drogy a dodnes toho lituje, že se nerozhodla pro Gary Snydera. Její život se pak skutečně stáčel kolem drog a dodnes jsou její děti tím postižené, oba jsou alkoholici, nevyrovnaní a ztracení lidé. Žila i v New Yorku, zažila, když „Magic bus“ s Neil Kassadym a Kenem Keseym a plno dalšími dorazil do NYC, jak se všichni vítali, seznamovali... ale nechtěla jet s nima zpět do SF, protože všichni brali speed a ona spíš jen psychedelické drogy, jež měly to působení, že zcela nudný americký život pozdvihovaly do neskutečně krásných barevných sfér... to nakonec ovlivnilo i módu a umělce, jež začali používat barvy. M. byla jednou z organizátorů „Summer of Love“ v San Franciscu, poznala všechny s beat generation. Byla jsem unesena a zároveň i šokována přímým vyprávěním M. Chtěla vyprávět dál, ale Leia už chtěla jet... Dnes už je M. vyléčená z drog, je profesorkou na college u Big Sur. „Měla bys příště tady s námi v Bolinas pobýt, žije tu i syn Ferlinghettiho... je tu nádherně.“ „Ano ráj“, smála se Leia a byla ráda, že mě sem vzala, pak jsme koupily čerstvou zeleninu bez chemikálii, pro níž Leia sem jezdí ze San Francisca, nikomu jsme neplatily, tam nikdo peníze nevybírá, lidi kupují a sami dají peníze do kasičky a napíši, kolik si koupili... Ano ráj... na Cestě. Tak tohle je část z mé CESTY RÁJEM.

LOS ANGELES - ZA BÁSNÍKY, POEZIE V MEGACITY!!

V Los Angeles za POEZIÍ!!

 

Behem tri tydnu jsem byla pozvána na pět čtení, která se konala na různých skutečně úžasných místech...  Tím chci dokázat, že poezie žije i ve městě, které je determinováno Hollywoodem, filmovým prumyslem a silným bysnesem. Musíte jít hodne hluboko, pod planetu Hollywood, abyste nasli básniky, poezii, a pak se az udivíte, jak to v takovém megacity vre poezii, a zcela uprimnou! Oblíbené jsou rovněž Comedy Shows, Standup Comedy, což je také často zabavné a ne hloupé, jde o sebeironii, což ne každý je schopný, Američané jsou v sebeironii celkem dost dobří... američtí Číňani mají vtipy ze života Číňanů, černoši ze života černochů, "běloši" mají také své... na místě během 10 minut musíte bavit, nenudit... určitě bych to chtěla zkusit!! I v angličtine...

Na všech čtení jsem představila svoji poezii psanou anglicky. Zde PoetryVideo: "Berlin, Ocean." Zde vyšla jedna má báseň psaná anglicky v Art-Newspaper,THE GRAWN,

the Gallery Road Art Walk News v Los Angeles. Zde je link na PDF, viz poslední strana. http://thegrawn.com/files/decemberfinal3.pdf  Jsou to kromě jiného nezávislé noviny pro fanoušky, sponzory umění v Downtown, bylo to první noviny, které jsem při návštěvě Downtown v L.A. držela v ruce, kromě Los Angeles Times. Zde je link, a sami si udělejte představu, má báseň HIDDEN, psaná anglicky je spolu s dalšími básníky z L.A. na poslední straně. Zde je video k básni:

Protestní Manifest Básníků jsem četla česky poprvé v Praze, v Klubu Chicago v řijnu 2012, zda část ze čteni: 

Protestní Manifest básníků, psaný s Topalantem anglicky a španělsky, jsem přeložila do češtiny a němčiny, zde je v angličtine. Mottem manifestu je slogan: Básníci, spisovatelé, umělci nespěte - vyjádřete se! Upadli jsme do spánku, jsem BEATEN GENERATION. Bití superstars, supermans, bestsellers, you must be best best best...  Přeložen i do češtiny, přečíst si ho můžete na mém evropském blogu: http://www.MilenaOda.wordpress.com

PEACE-ANTINUCLEAR-MANIFESTO, napsaný anglicky prezentuji zde v Německu, před atomovou elektrárnou v Brokdorfu, kde jsem v roce 2012 na jaře strávila stipendijní pobyt v bývalém domě Güntera Grasse, který svůj dům poskytl Berlínským autorům. Stipendium Alfréda Döblina jsem získala od Akademie der Künste, která stipendium uděluje. Zde je videoManifest:

Četla ze svého románu přeloženého do angličtiny, původně vyšel německy: "Nennen Sie mich Diener". Zde je Booktrailer románu v němčině:    POEZIE V LOS ANGELES A TA VZÁCNÁ

MÍSTA.....TREASURES. Jedním takovým pokladem v Los Angeles, a široko daleko je dnes již historická kulturní instituce Beyond Baroque  ve Venice Beach, která začala svoji tradici již v 70. letech, nejdříve to byl literární magazín s Beat Generation, a pak se magazín přesunul sem, do původní cityhall, a 1979 se zde usadili a začali pořádat čtení. Co je pro nás Evropany současnosti, je pro Američany historie, jako toto místo... Zde jsem četla dvakrát mimojiné v Ellyn Maybe Poetry Show. Viz dole fotka.

Každý den se tu pořádají zadarmo workshopy pro poezii, prozu, nonfiction, open readings. Toto místo má neuvěřitelnou sílu....  

Mimojiné Ellyn studovala v Praze, a mela to tam velmi rada, chce se tam vrátit. Svoji tvorbu venovala rovněž v Praze.

Zmíním jeden večer "Waiting for Jack..." všichni tito básníci a autoři byli s ním spojeni:  míní se tím. Jack Kerouc, všichni ho milují... je smutné, že zemřel tak mládej, 47 let!!  

 Zde na akci bítníků.... ještě hodně básníků žije touto "generací" a jsou jimi i básnicky ovlivněny, až to škodí samotné poezii, která se neposouvá dopředu, ale žije minulostí... je na tom něco romantického, ale zároveň musíme jít dál.... 

 Allen Ginsberg zde vedle dalších bítníků četl, miloval tohle místo. "A great place, a treasure."

 A zde jsem dostala v Radiu Hortus v Praze, od pana Srpa, který radio už úspěšně několik let vede brožuru od A. Gisbergovi v Praze... 1965 byl zvolen Králem Majálesu. Osobně jsem A.G. potkala dvakrát na čtení v Praze a v Olomouci během svých studentských let... Zde fotky od Jiriho Stivína: 

 A zde uvnitř Beyond Baroque.... 

  

Dále jsem četla již dvakrát v Santa Monice v Rapp Saloon, rovněž historické místo, dnes je tento Saloon místem kultury, u océnu a pláže, kde kdysi byla radnice.

Zde s Elenou Secotou.

Také jsem četla na vyjímečném místě The Last Bookstore, nádherné obrovské knihkupectvi s malou "stage" pro hudbu a literaturu, která zde má skoro každý den své místo mohu absolutně potvrdit trvzení, že to je jedno z nejkrásnějších knihkupectví na světě. Nachází se v Downtown.  Zde Sean Hill, já, Antonieta Villamil a Mark... A dalsim centrem je LEIMERT PARK, kdysi black-ghetto, je stále víceméne hodne cernosske, ale je zcela otevren vsem.... Zde jsem byla s performerem Seanem Hillem, zde na videu...

Poté jsem byla pozvána vietnamsko-americkou básnirkou Teresa Mei Chuc, jejiz poezii jednou prelozim do cestiny, jak moc se mi jeji poezie libi. Nyni jsem měla tu čest číst v Central Library v Pasadena, je to město v Los Angeles County. --- Fotky a další komentáře k těmto místům brzy zveřejnim na svém America-Blogu či je můžete vidět na FB pod Milena Oda Literatura.

Zde já, Tereza Mei  Chuc, Elizabeta Betinski a Margaret Medina.

A v další části blogu napíši o mém setkání v SAN FRANCISCU s LAWRENCEM FERLINGHETTIM.... a slavné Bookstore City Lights.... A o dalších cestách, setkaní zde v Los Angeles nebo v San Franciscu, kde jsem se setkala s legendárním nakladatelem, básníkem Lawrencem Ferlinghettim, o celém setkání napísu sem, samozrejme jsem navštívila The City Lights Bookstore, zde více: http://milenaoda.blogspot.com/2012/08/san-francisco-meeting-lawrence.html se tam již také můžete dočíst.

A shlédnout videa, které jsem na této cestě natočila. Je toho hodně!!

Ale je to úžasné o tom psát, o tom zanechat vizuálním zprávu a jsem moc ráda, že to mohu s Vámi sdílet.  Zde je můj Youtube Channel s poezii, filmem a cestami: http://www.youtube.com/user/milenaoda

A něco z Čech: německý básník Hartwig Mauritz vyhrál letošní cenu Drážďanské ceny za poezii - Dresdner Lyrikpreis: http://www.dresdner-literaturbuero.de/index.php/lyrikpreis.html

která je určena českým a německým básníkům, myslím jedna skutečně důležitá cena pro vzájemné literární porozumnění, což je pro mě stále velmi důležité. - jeho poezii - 9 básní - jsem přeložila do češtiny, poezii Renatus Deckers, rovnez, ktery byl take nominovan, jsem potěšena touto zprávou z mé Evropy...

Zde jedna z jeho básní, jez jsem prelozila: 

HARTWIG MAURITZ 

Vysoce vyvolaná touha po dálkách

nipkow rozděluje své rodiče na linie, řádky, body, vsadí světlo

do drátu, dál staví přístroj na morseovku. třicet řádků

odťukává rodičům, točící se kotouč. vánoce

1883. obočí vysoko nadzvižené vyvstává

z obličeje. nos, ústa, brada se nachyluje, padá do obrazu

příjemce přitahuje stín v bodech. rodiče

sedí na kotouči smutných hran oči krouží

nebudou nasyceny barvami. zadání, úkol skrývá

mezery v rytmu běžící osy, oči vtahují

nalomení stínu. portréty rostou, dohasínají v obličeji

nipkowa. jejich stav pomate jeho pohled. nipkow

zkracuje vzdálenosti, když kotouč zaznamená jeho duhovky.

7