Milena Oda
Dobrodružná cesta po Mexiku 
na motorce a vlakem.
Návštěva u domorodců Tarahumarů.
Do Mexika jsem se vydala s přítelem.
Je to Španěl, já španělsky ovládám zatím jen základ, tedy
jsem měla menší obavy z komunikace. Ale co hlavně jeli jsme na
motorce, 
jako už častěji po USA. Doporučuji cestovat do Mexika
přes Arizonu, zde je přechod zcela klidný a jistý a dálnice
ještě není okupovaná drogovými gangy, jako na rozdíl od
Tijuany.
jako už častěji po USA. Doporučuji cestovat do Mexika
přes Arizonu, zde je přechod zcela klidný a jistý a dálnice
ještě není okupovaná drogovými gangy, jako na rozdíl od
Tijuany. 
Obavy jsme měli oba, protože v současné době Mexiko
nepatří k bezpezpečným zemím. Drogové gangy ničí lidi, a
zemi, jež má v sobě nesmírné bohatství. Nejen surovinové, ale
je to skutečně krásná země. Proč jsme jeli do Mexika, když je
nyní tak nebezpečná? Hm. Poznat novou kulturu, a pochopit aspoň
trochu, v jakém nebezpečí se země nachází. A tím i překročit
svoji komfortní zónu. Španělština je zde skutečně nutností,
pokud chcete poznat víc než turista. Jsme dobrodruzi. Rychle jsme
se španělsky dostali k pravdivým informacím. A ta globální zní:
Nikdy nevíš, co bude za minutu, za rohem, s tebou, s rodinou, s
okolím. Nic není jisté. Jen smrt. Mexikánci mají zvláštní
vztah ke smrti, pocházející od Mayů. Podle nich je narozené dítě
„vězněm života“ až smrt ho vysvobodí z vězení. Byli jsme v
Mexiku v Den Smrti 1-2.11. a sochy kostlivců, v barevně úžasných
kostýmech, 
zdobily město, cukrátka měla podobu lebek aj. Nebojí
se smrti? Je to jedna z pravd života. 
Hned na hranicích
mezi USA a Mexikem je ponuré živo, a pouštní atmosféra Arizony
se změní ve zcela opačné klima americká část městečka Nogales v divoké španělské městečko Nogales,
kde lidé doufají, že bude líp. Byla jsem i v Tijuaně, 
tam je
situace skutečně nebezpečná, zajela jsem k hranicím tramvají ze
San Diega a přešla do Tijuany, tam jsem pobyla pár minut, maximálně hodinu, byla jsem ráda, že jsem se zdravá zase ten den
vrátila. Atmosféra je velmi napjatá a ke mě k blondýně se chovali celkem divně... jak jinak.
tam je
situace skutečně nebezpečná, zajela jsem k hranicím tramvají ze
San Diega a přešla do Tijuany, tam jsem pobyla pár minut, maximálně hodinu, byla jsem ráda, že jsem se zdravá zase ten den
vrátila. Atmosféra je velmi napjatá a ke mě k blondýně se chovali celkem divně... jak jinak.
První naší
zastávkou bylo městečko Hermosillo. Tam jsem se setkala s jedním
autorem Ricardo Felix 
s kterým jsem publikovala svoji prozaickou báseň „Ode
about Oda and Odin“ v Riu de Janeiru v jedné antologii, a znali
jsme se jen z Facebooku, nyní jsem se potkali i v reálu. Bylo to
skvělé setkání. A moje první delší seznámení s mexickým
životem. Co mě hned trklo do očí. Mexikanci milují sochy a
barvy. Sochy vůdců, generálů 
zdobily každé město. A barevné
domy dodávaly smutnému životu sílu a radost. 
s kterým jsem publikovala svoji prozaickou báseň „Ode
about Oda and Odin“ v Riu de Janeiru v jedné antologii, a znali
jsme se jen z Facebooku, nyní jsem se potkali i v reálu. Bylo to
skvělé setkání. A moje první delší seznámení s mexickým
životem. Co mě hned trklo do očí. Mexikanci milují sochy a
barvy. Sochy vůdců, generálů 
zdobily každé město. A barevné
domy dodávaly smutnému životu sílu a radost. 
Odtud jsme
pokračovali dál podél Pacifiku až do městečka, Los Mochis, kde
v noci nebyla ani noha. Samozřejmě jsme se ptali, proč. Nedávno
se v městě setkaly narkomanské gangy a lidé nesměli vyjít až
týden ven.
Zde video o cestě vlakem: anglicky.
Odtud jsem se vydali
vlakem do centralní oblasti čtyř kaňonů, které mají jednotný
název Barranca del Cobre – Kaňon mědi – v pohoří Sierra
Madre Occidental a jsou větší nez Grand Canyon v USA. Některé
oblasti ještě dnes patří k nejneschůdnějším oblastem, proto
jsme zvolili vlak a ne motorku. 
Zde platí zákony přírody, musíte
se přizpůsobit přírodě. A nebo zde dnes žijí takzvaní
„bandité“, kteří pak přepadávaji obce. Ale hlavně v horách
žijí domorodci Tarahumarové, 
Zde platí zákony přírody, musíte
se přizpůsobit přírodě. A nebo zde dnes žijí takzvaní
„bandité“, kteří pak přepadávaji obce. Ale hlavně v horách
žijí domorodci Tarahumarové, 
Zde na videu o Kaňonu Mědi vyprávím česky.
původudu uto-aztéckého, kteří se zde
kdysi ukrývali před christianizací. Vlak, zvaný El Chepe, 
tažený
dvěma dieselovými lokomotivami, jež šíleně páchnou, jede 653
jednokolejných kilometrů mnohdy jen po úzkých skalnatých pruzích
země, nebo po vybudovaných mostech, které se klenou nad hlubokými
propastmi až dech se zaráží, či se stále projíždí nesčetnými
tunely, přes více než 50 let. Jízda začíná v Los Mochis a trvá
přes 12 hodin až do města Chihuaha, do centralního Mexika.
tažený
dvěma dieselovými lokomotivami, jež šíleně páchnou, jede 653
jednokolejných kilometrů mnohdy jen po úzkých skalnatých pruzích
země, nebo po vybudovaných mostech, které se klenou nad hlubokými
propastmi až dech se zaráží, či se stále projíždí nesčetnými
tunely, přes více než 50 let. Jízda začíná v Los Mochis a trvá
přes 12 hodin až do města Chihuaha, do centralního Mexika.
Zde video o kanonu Barranca del Cobre anglicky.
Jednou se v tomto vlaku
stalo, že na jedné stanici místo aby nastoupili lidé, tak
vstoupila mafie (bandité) na koních, a okradla všechny cestující,
jeden švýcarský turista vše točil na kameru, kameru mu vzali a
na místě ho zastřelili, od té doby už vlakem jezdí ozbrojená
policie. 
Tyhle příběhy se ale turistům nevypráví, my jsme se
ptali. Cesta je ale dar, patří k jedné nejkrásnější na světě.
Neskutečná nádhera přírody, kterou jsem osobně ještě
neviděla... Jen jsem po 12 hodinách byla silně toxikovaná tím
dieselem, tak jako všude i auta nemají katalyzátory. Vystoupili
jsme v Creel, v centru kaňonů, abychom se dostali k Tarahumarům. I
dnes žijí pouze v přírodě, ve skalách nebo v dřevěných
domech, bez elektriky. Do měst chodí velmi zřídka, jsou velmi
tichý, pokorný. Jak jsem se o nich dočetla jsou výborní bežci.
Já jsem žádného ale běžet neviděla. Díky mexickému průvodci, který
se nám nabídl u hotelu, i cena za ubytování je vyjednávání, tak i cena za průvodce, jsme je mohli navštívit. Průvodce byl úžasný! 
Upřímný člověk. Potkali jsme průvodce, kteří byli promiskuitní vůči turistům. Bylo to divné
jim chodit do bytu, ač skála
byla otevřeným prostorem ven, žádný
labyrint. 
Vešla jsem, sama bych se k nim určitě nedostala. Do
jejich dřevěného domu jsem se také trochu vkradla, mluvili jen
málo španělsky. Chtěla jsem vidět, jak žijí, jak přežijí
zimu, která je zde jako u nás. 
Ženy s dětmi se živí tak, že
prodávají ručně vyrobené výrobky z trávy, kamenů či vlny.
Vkusně udělané výrobky nelze ignorovat, koupila jsem několik, i
abych je podpořila, ničí to srdce,
jak tam tiše sedí a čekají
na turisty. Pohled na ně byl pro mě estetickým zážitkem, jsou
oblečeny do tradičních pestrobarevných šatů, červené, zelené
či žluté, stejně tak i jejich výrobky mají všechny možné
barvy. Pro mě to jsou velmi estetičtí a kreativní lidé. 
Ženy
sedí s dětmi, pletou, turistů (lépe řečeno dobrodruhů)je zde
ještě stále málo, díky bohu, my jsme potkali za celý den jen
tři (Američany). Mimojiného jak je známo Mexičani nemají rádi
Američany, říkají jim gríngo. Což vzniklo z toho, jak přišla
americká armáda do Mexika, v zelených uniformách. Mexičani si
přáli, aby zas odešli, tak na ně volali: green go! - Zelení jděte! Tedy „gringo“.
Často si o mě mysleli, že jsem gríngo. Zde jsem byla skutečně
ráda, že jsem Češka. 
Američani se v Mexiku chovají divně,
arogantně, hlasitě, možná jako občas v Čechách Němci, podobná
relace i politická. Muži chodí pracovat na farmy. Bohužel poslední dobu se stává, že se Tarahumarové často opíjejí. Říká se, že už i oni jsou zapleteny do drogových kartelů a obchodu. Je to smutné. A co je ještě zajímavé, i když přijali křesťanství, jejich víra a obřady jsou stále spojeny s přírodou. Měla jsem to štěstí, že jsem se účastnila jednoho obřadu „vítání Ježíše“, nevím už přesně o jaký svátek šlo. Pro mě byl samotný obřad fascinující. Konalo se to v kostele. Jediné, co oni použili byla socha Ježíše, jinak všechno si přizpůsobili své tradici. V nádherných barevných kostýmech tančily tarahumarské ženy, ti osvícenější, za velmi jednoduché hudby pro početné tarahumary. S oddaností tančily dvě hodiny. Vydržela jsem tam být více než hodinu, i když to bylo stále stejné, ale snažila jsem se vcítit, co to pro ně asi znamená.
Farář byl přitom, nevrle tam chodil s klíčema, jakoby ho tento
napůl pohanský tanec nudil. Ale pak se staral o opilé tarahumary,
muže, kteří do kostela došli. Bylo mi tak nějak smutno. Vcítila
jsem se do lidí, mohla jsem na 14 dní být v jejich bezprostřední
blízkosti.
Celkově jak
Tarahumarové, tak i Mexičané jsou takový smutný, ale silně
estetický lid. Ještě jsem neviděla zemi s tolika barvami jako
Mexiko. Barevné oblečení, domy a výzdoby dodává jejich težkému
životu vitalitu. Mexičani se mi zdají být ve své duši velmi
smutní, zklamaní, ale snaží se. Dělají pro sebe i zemi, co
mohou, dokud je v jejich práci nezastaví smrt, která tam číhá
na každém rohu.
Číslo 15 je v
tarotových kartách číslem ďábla. Ano, jakobych cítíla v
Mexiku schovaného ďábla. Na cestě se ale nesmíte bát, ani
ďábla. Na cestě mé moto zní: “Live,
travel, adventure, bless, and don't be worried.” - Přeložím: "Žít, cestovat v dobrodružství, v požehnání a nemít strach." 
