NA CESTĚ PO MEXIKU. - Tarahumarové, El Chepe a číslo 15.

Milena Oda

Dobrodružná cesta po Mexiku na motorce a vlakem. 

Návštěva u domorodců Tarahumarů.

Do Mexika jsem se vydala s přítelem. Je to Španěl, já španělsky ovládám zatím jen základ, tedy jsem měla menší obavy z komunikace. Ale co hlavně jeli jsme na motorce,  jako už častěji po USA. Doporučuji cestovat do Mexika přes Arizonu, zde je přechod zcela klidný a jistý a dálnice ještě není okupovaná drogovými gangy, jako na rozdíl od Tijuany. 

 Obavy jsme měli oba, protože v současné době Mexiko nepatří k bezpezpečným zemím. Drogové gangy ničí lidi, a zemi, jež má v sobě nesmírné bohatství. Nejen surovinové, ale je to skutečně krásná země. Proč jsme jeli do Mexika, když je nyní tak nebezpečná? Hm. Poznat novou kulturu, a pochopit aspoň trochu, v jakém nebezpečí se země nachází. A tím i překročit svoji komfortní zónu. Španělština je zde skutečně nutností, pokud chcete poznat víc než turista. Jsme dobrodruzi. Rychle jsme se španělsky dostali k pravdivým informacím. A ta globální zní: Nikdy nevíš, co bude za minutu, za rohem, s tebou, s rodinou, s okolím. Nic není jisté. Jen smrt. Mexikánci mají zvláštní vztah ke smrti, pocházející od Mayů. Podle nich je narozené dítě „vězněm života“ až smrt ho vysvobodí z vězení. Byli jsme v Mexiku v Den Smrti 1-2.11. a sochy kostlivců, v barevně úžasných kostýmech,  zdobily město, cukrátka měla podobu lebek aj. Nebojí se smrti? Je to jedna z pravd života. 

Hned na hranicích mezi USA a Mexikem je ponuré živo, a pouštní atmosféra Arizony se změní ve zcela opačné klima americká část městečka Nogales v divoké španělské městečko Nogales, kde lidé doufají, že bude líp. Byla jsem i v Tijuaně, tam je situace skutečně nebezpečná, zajela jsem k hranicím tramvají ze San Diega a přešla do Tijuany, tam jsem pobyla pár minut, maximálně hodinu, byla jsem ráda, že jsem se zdravá zase ten den vrátila. Atmosféra je velmi napjatá a ke mě k blondýně se chovali celkem divně... jak jinak.

První naší zastávkou bylo městečko Hermosillo. Tam jsem se setkala s jedním autorem Ricardo Felix s kterým jsem publikovala svoji prozaickou báseň „Ode about Oda and Odin“ v Riu de Janeiru v jedné antologii, a znali jsme se jen z Facebooku, nyní jsem se potkali i v reálu. Bylo to skvělé setkání. A moje první delší seznámení s mexickým životem. Co mě hned trklo do očí. Mexikanci milují sochy a barvy. Sochy vůdců, generálů zdobily každé město. A barevné domy dodávaly smutnému životu sílu a radost. 

Odtud jsme pokračovali dál podél Pacifiku až do městečka, Los Mochis, kde v noci nebyla ani noha. Samozřejmě jsme se ptali, proč. Nedávno se v městě setkaly narkomanské gangy a lidé nesměli vyjít až týden ven.

 Zde video o cestě vlakem: anglicky.

Odtud jsem se vydali vlakem do centralní oblasti čtyř kaňonů, které mají jednotný název Barranca del Cobre – Kaňon mědi – v pohoří Sierra Madre Occidental a jsou větší nez Grand Canyon v USA. Některé oblasti ještě dnes patří k nejneschůdnějším oblastem, proto jsme zvolili vlak a ne motorku. Zde platí zákony přírody, musíte se přizpůsobit přírodě. A nebo zde dnes žijí takzvaní „bandité“, kteří pak přepadávaji obce. Ale hlavně v horách žijí domorodci Tarahumarové, 

 Zde na videu o Kaňonu Mědi vyprávím česky.

původudu uto-aztéckého, kteří se zde kdysi ukrývali před christianizací. Vlak, zvaný El Chepe,  tažený dvěma dieselovými lokomotivami, jež šíleně páchnou, jede 653 jednokolejných kilometrů mnohdy jen po úzkých skalnatých pruzích země, nebo po vybudovaných mostech, které se klenou nad hlubokými propastmi až dech se zaráží, či se stále projíždí nesčetnými tunely, přes více než 50 let. Jízda začíná v Los Mochis a trvá přes 12 hodin až do města Chihuaha, do centralního Mexika. 

 Zde video o kanonu Barranca del Cobre anglicky. 

Jednou se v tomto vlaku stalo, že na jedné stanici místo aby nastoupili lidé, tak vstoupila mafie (bandité) na koních, a okradla všechny cestující, jeden švýcarský turista vše točil na kameru, kameru mu vzali a na místě ho zastřelili, od té doby už vlakem jezdí ozbrojená policie.  Tyhle příběhy se ale turistům nevypráví, my jsme se ptali. Cesta je ale dar, patří k jedné nejkrásnější na světě. Neskutečná nádhera přírody, kterou jsem osobně ještě neviděla... Jen jsem po 12 hodinách byla silně toxikovaná tím dieselem, tak jako všude i auta nemají katalyzátory. Vystoupili jsme v Creel, v centru kaňonů, abychom se dostali k Tarahumarům. I dnes žijí pouze v přírodě, ve skalách nebo v dřevěných domech, bez elektriky. Do měst chodí velmi zřídka, jsou velmi tichý, pokorný. Jak jsem se o nich dočetla jsou výborní bežci. Já jsem žádného ale běžet neviděla. Díky mexickému průvodci, který se nám nabídl u hotelu, i cena za ubytování je vyjednávání, tak i cena za průvodce, jsme je mohli navštívit. Průvodce byl úžasný! Upřímný člověk. Potkali jsme průvodce, kteří byli promiskuitní vůči turistům. Bylo to divné jim chodit do bytu, ač skála byla otevřeným prostorem ven, žádný labyrint.  Vešla jsem, sama bych se k nim určitě nedostala. Do jejich dřevěného domu jsem se také trochu vkradla, mluvili jen málo španělsky. Chtěla jsem vidět, jak žijí, jak přežijí zimu, která je zde jako u nás. Ženy s dětmi se živí tak, že prodávají ručně vyrobené výrobky z trávy, kamenů či vlny. Vkusně udělané výrobky nelze ignorovat, koupila jsem několik, i abych je podpořila, ničí to srdce, jak tam tiše sedí a čekají na turisty. Pohled na ně byl pro mě estetickým zážitkem, jsou oblečeny do tradičních pestrobarevných šatů, červené, zelené či žluté, stejně tak i jejich výrobky mají všechny možné barvy. Pro mě to jsou velmi estetičtí a kreativní lidé. Ženy sedí s dětmi, pletou, turistů (lépe řečeno dobrodruhů)je zde ještě stále málo, díky bohu, my jsme potkali za celý den jen tři (Američany). Mimojiného jak je známo Mexičani nemají rádi Američany, říkají jim gríngo. Což vzniklo z toho, jak přišla americká armáda do Mexika, v zelených uniformách. Mexičani si přáli, aby zas odešli, tak na ně volali: green go! - Zelení jděte! Tedy „gringo“. Často si o mě mysleli, že jsem gríngo. Zde jsem byla skutečně ráda, že jsem Češka. Američani se v Mexiku chovají divně, arogantně, hlasitě, možná jako občas v Čechách Němci, podobná relace i politická. 
Muži chodí pracovat na farmy. Bohužel poslední dobu se stává, že se Tarahumarové často opíjejí. Říká se, že už i oni jsou zapleteny do drogových kartelů a obchodu. Je to smutné. A co je ještě zajímavé, i když přijali křesťanství, jejich víra a obřady jsou stále spojeny s přírodou. Měla jsem to štěstí, že jsem se účastnila jednoho obřadu „vítání Ježíše“, nevím už přesně o jaký svátek šlo. Pro mě byl samotný obřad fascinující. Konalo se to v kostele. Jediné, co oni použili byla socha Ježíše, jinak všechno si přizpůsobili své tradici. V nádherných barevných kostýmech tančily tarahumarské ženy, ti osvícenější, za velmi jednoduché hudby pro početné tarahumary. S oddaností tančily dvě hodiny. Vydržela jsem tam být více než hodinu, i když to bylo stále stejné, ale snažila jsem se vcítit, co to pro ně asi znamená.  Farář byl přitom, nevrle tam chodil s klíčema, jakoby ho tento napůl pohanský tanec nudil. Ale pak se staral o opilé tarahumary, muže, kteří do kostela došli. Bylo mi tak nějak smutno. Vcítila jsem se do lidí, mohla jsem na 14 dní být v jejich bezprostřední blízkosti.

Celkově jak Tarahumarové, tak i Mexičané jsou takový smutný, ale silně estetický lid. Ještě jsem neviděla zemi s tolika barvami jako Mexiko. Barevné oblečení, domy a výzdoby dodává jejich težkému životu vitalitu. Mexičani se mi zdají být ve své duši velmi smutní, zklamaní, ale snaží se. Dělají pro sebe i zemi, co mohou, dokud je v jejich práci nezastaví smrt, která tam číhá na každém rohu. 

Jeli jsme po dálnici číslo 15, ta vede od hranic Arizony-USA až do Guatemaly, je to hlavní dálnice. Číslo 15 je v tarotových kartách číslem ďábla. Ano, jakobych cítíla v Mexiku schovaného ďábla. Na cestě se ale nesmíte bát, ani ďábla. Na cestě mé moto zní: “Live, travel, adventure, bless, and don't be worried.” - Přeložím: "Žít, cestovat v dobrodružství, v požehnání a nemít strach."